Připomeňme si

Za zdmi českých ústavů žije nejvíc lidí v přepočtu na obyvatele na světě. O nutné změně, která by zemi více přiblížila civilizovanému světu, se mluví už od začátku 90. let, letos by konečně mohla přijít. Češi se totiž loni vydali moderní cestou, ovšem objevily se na ní nečekané komplikace.

Změnu rozběhla změna zákona o sociálních službách schválená vloni v létě. Podle ní mají lidé s postižením a nebo senioři odkázaní na cizí pomoc od letošního roku dostávat peníze od státu (podle stupně postižení či „nemohoucnosti“ jde o částky od dvou do jedenácti tisíc korun) přímo na ruku a mohou se sami rozhodnout, jak s nimi naloží: vyberou si, od koho budou pomoc požadovat a komu za ni zaplatí. Namísto v ústavu mohou zůstat doma a pomáhajícím může být někdo z rodiny či do domácnosti docházející terénní sociální pracovník.

To bylo dosud velmi složité. Například rodiče starající se o postižené děti byli podle starého zákona odkázáni pouze na omezené výdělky z domácí práce – pokud chtěli peníze od státu, nemohli docházet do zaměstnání. Teď to mají dovoleno a z nových a vyšších dávek si navíc mohou zaplatit asistenta. Neosobní ústavní péče má postupně vyklízet pozice individuálnímu přístupu a službám šitým na míru.

Nový zákon tedy od ledna platí, stát uvolnil na přímé platby lidem s postižením devět miliard, ale revoluce zatím nezačala. První dávky mají přijít až teď v únoru, úřady totiž dostaly zcela nový software, který zatím nefunguje, jak by měl.

Pohled do ústavu říká, že exodus se zatím nechystá. „Nevím o nikom, kdo by odcházel z ústavu nebo si někoho odtud bral domů,“ říká vedoucí odboru sociální pomoci Krajského úřadu Olomouckého kraje Zbyněk Vočka a stejně reagují i oslovení lidé z pražských organizací zdravotně postižených. Podle Vočky zatím jen málo lidí tuší, že existuje i jiná možnost než „pobytová služba“. „Ale to se určitě brzy změní,“ dodává úředník.

V nejbližších týdnech mají všechny krajské úřady vybrat po jednom větším ústavu, který projde, jak říká Vočka, „procesem svého zrušení“. Jeho pracovníci se rozptýlí do terénních služeb a budou za svými klienty docházet domů nebo do menších alternativních zařízení. Důležitější než toto administrativní rozhodnutí ale bude tlak zdola. A že se už něco děje, je zřejmé třeba při návštěvě poradny pro lidi s postižením v pražském Karlíně. Neustále tu drnčí telefony a lidé se ptají, co mají v nové situaci dělat. Téměř nikdo ale nemá jasnou představu o tom, co s penězi podnikne. Ukazuje se, že ti, kteří chtějí změnu, zatím nemají své peníze komu nabídnout.

„Čekáme, co bude,“ říká Bohunka Zikmundová z Mladé Boleslavi, která pečuje o dceru, jež je od narození upoutána na vozíčku. Potřebuje stálou péči, ale pokud ji má, může studovat vysokou školu. „Na Karlově univerzitě fungovala asistenční služba, ale ta ke konci roku skončila a nikdo neví, co bude dál.“ Paní Zikmundová se zatím marně pídí po organizaci, která by takovou asistenční službu nabízela. „Tahle situace je přirozená, nejdřív musí vzniknout poptávka,“ říká předseda Národní rady zdravotně postižených ČR Václav Krása.

Mezi potenciálními klienty zatím koluje několik fám. Například, že neziskové organizace poskytující sociální služby nedostanou letos od státu žádné peníze (protože stát investoval miliardy do přímých dávek postiženým lidem), a proto zaniknou nebo jejich služby výrazně zdraží. Stát však pro neziskové organizace vyčlenil i letos přibližně stejnou částku jako loni – více než jednu miliardu, takže jejich zánik ani výrazné zdražení by hrozit nemělo. Přestože stát stále favorizuje příspěvkové organizace, tedy ústavy a domovy důchodců – dostanou necelých šest miliard –, vyšší kartu mají v rukou „klienti“. Záleží tedy na nich, komu větší část ze svých devíti miliard svěří. „Poměr se určitě bude měnit ve prospěch neziskového sektoru,“ věří Krása.