Národ padajících květů
Už se nechtěl přizpůsobovat, měl toho dost. A tak ležel na chvějící se podlaze bytu a otevřeným oknem sledoval burácení bombardérů, déšť padajících pum, záblesky výbuchů a rachot sesouvajících se domů. A věděl, že jednu věc nesmí nikdy nikomu říct: že mu tohle divadlo zkázy připadá svým způsobem krásné.
Po bůhvíkolikátém bombardování si Shomei Tomatsu řekl, že už do krytu utíkat nebude. Bylo mu sotva patnáct a vyrůstal v Nagoje, centru japonského leteckého průmyslu, které si americké bombardéry obzvlášť oblíbily – do konce války tu stihly srovnat se zemí devět domů z deseti. Shomeiovi už ty každodenní úprky do podzemí lezly na nervy. Stejně jako všudypřítomné řeči o velkém japonském národu a nutnosti sebeobětování, stejně jako ty podivné školní hry, při nichž museli žáci dřevěnými puškami útočit na slaměnou figurínu amerického vojáka.
Už se nechtěl přizpůsobovat, měl toho dost. A tak ležel na chvějící se podlaze bytu a otevřeným oknem sledoval burácení bombardérů, déšť padajících pum, záblesky výbuchů a rachot sesouvajících se domů. A věděl, že jednu věc nesmí nikdy nikomu říct: že mu tohle divadlo zkázy připadá svým způsobem krásné.
V troskách
Vzpomínka dnes šestasedmdesátiletého fotografa naznačuje, jak rozporuplné a plné kotrmelců jsou moderní japonské dějiny. Shomei Tomatsu se stal jejich kronikářem, jedním z nejlepších, jaké země vycházejícího slunce má. Galerie Rudolfinum je nyní po New Yorku a San Francisku další zastávkou, kam dorazila fotografova bilanční retrospektiva nazvaná Kůže národa (potrvá do 15. 4.).
Pokud by vám Japonsko připadalo jako příliš vzdálené téma, nenechte se mýlit. Tomatsuova práce je nejen úchvatným svědectvím o zemi, která…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
