Mimochodem

Když jsem včera jela domů, seděli v metru na lavičkách a choulili se chladem. Kapuce jim padaly přes tvář, jejich psi poštěkávali na kolemjdoucí. Bylo jim sotva dvacet. Jsou stejní v Praze, v Berlíně, všude, někdy berou drogy, jindy je to prostě takhle baví a mnozí nemůžou dál a potřebují pomoc. Často se po nich ani neotočím, protože je jich tolik a protože nakonec mají u nás větší šance, než by dostali někde v Bangladéši. Občas po mně chtějí peníze a já jim je nedám, ale chápu je. Oni si myslí, že mi patří svět a že se mám podle toho chovat a postarat se o ně.

Někdy ležíte v posteli s padesátkou na krku a teplotou třicet sedm šest. Venku pět pod nulou a v bance taky. Všichni od vás něco chtějí. Vaše děti jsou drzé, rodiče si od vás vybírají staré dluhy, do budoucna vám sil nepřibude, zato závazků ano. K tomu každou chvíli někdo volá. Komu teda patří ten svět? Kam sahá moje paměť, vždycky patřil někomu jinému: těm rodičům, dospělým, pedagogům, komunistům, mužům, těm bohatým. A ti všichni by se stejně jako já bránili, kdyby jim to člověk řekl: Patří vám svět! Starejte se!

Vždycky se říkalo, že svět patří mladým, a nikdy to nebyla pravda. Ta slova „patří vám svět“ prostě znamenala, že mladí musí poslouchat ty starší: jednou chtěli říci, že se má vstoupit do pionýra, a jindy zase, že si má člověk koupit iPod a boty za pět tisíc. Jisté ale bylo vždycky jedno: svět určitě nikdy…