Každá vichřice neznamená kalamitu
Česko zasáhla katastrofa obrovských rozměrů, tak by se zřejmě dala shrnout většina zdejších titulků a veřejných debat.
Dramatické záběry poničených lesů doprovázejí informace, že je třeba vše vytěžit, aby se zabránilo další kalamitě – kůrovci. Nakolik je ale skutečně vážná? Výjimečně přinášíme kvůli rozsahu jeden názor.
Česko zasáhla katastrofa obrovských rozměrů, tak by se zřejmě dala shrnout většina zdejších titulků a veřejných debat. Vždyť jenom v lesích zanechala asi 5–6 milionů kubíků poškozeného dřeva. Podobná vichřice ale postihla Česko také v roce 1984. A podíváme-li se zpátky do minulosti, zjistíme, že střední Evropu postihovaly vichřice takového typu s železnou pravidelností posledních asi 500 až 1000 let. Kyrill se co do síly větru a škod, které napáchal, dá označit spíše jako „větříček“ přibližně 20letého cyklu; tzn. podle principu pravděpodobnosti nás může potkat každých 20 let. Česko postihly v minulosti mnohem silnější vichřice, které způsobily daleko větší škody nejen v lesích, ale i na lidských životech.
Dědictví prapradědečků
Vraťme se ale k lesům. Jestliže vichřice postihují Česko tak pravidelně, proč je kolem současné situace taková kampaň? Lesníci během posledních 300 let změnili původně převážně listnaté lesy na lesy s vysokým zastoupením smrku. Důvodem těchto změn byly vysoká produkce smrkových lesů a relativně jednoduchý způsob jejich obhospodařování.
Smrk má ale bohužel také vlastnosti negativní, jako je malá odolnost vůči větru. K tomu se pak ještě přidává kůrovec, který se dokáže na větrem poškozených stromech namnožit a následně způsobit odumření velkého počtu stromů. Z toho důvodu byli kůrovec a vichřice již od vzniku lesního hospodářství považováni za největší škůdce kulturních pěstovaných lesů. Současná hysterie pravděpodobně souvisí s touto historickou situací.
Změna hospodaření v lesích, o které se dlouho mluví (viz např. článek Respekt č. 28/2006), je částečným východiskem z této situace. Cílem toho příspěvku není opakovat známá fakta o tom, co by se mělo změnit. Zvýšit podíl listnatých dřevin (buk), změnit přístup k hospodaření (holoseče) či snížit škody způsobené zvěří na lese jsou argumenty, které zná téměř každý, kdo se o situaci kolem lesů jenom trochu zajímá. Proč tedy nedochází k nějakým změnám?
Pěstování lesa je běh na dlouhou trať. Stromy staré asi 100 let, které poškodil Kyrill, sázeli ještě naši prapradědečci. Na druhou stranu je tempo současných změn příliš pomalé. Bohužel za tím stojí pravděpodobně zájmy ekonomické a možná i problém generační. Pěstování smrku se prý stále vyplácí. I v případě současné vichřice se mluví o škodách na lese, ale jsou to škody dlouhodobé.
Z krátkodobého hlediska to přinese pravděpodobně všem více práce, více dřeva a větší zisk. Stačí jen připomenout kauzu Tater. Po vichřici v Tatrách se lidé z celého Česka začali skládat na obnovu tatranských lesů. Nakonec se ale zjistilo, že vichřice v Tatrách přinesla tamním státním lesům zisk v řádech stamilionů.
Nebezpečná tradice
Je tu ještě další problém, který souvisí s koncepcí lesního hospodářství prováděnou za minulého režimu. Během posledních 60 let se lesnické učebnice „přepisovaly“ třikrát. To je pro silně konzervativní obor, jakým je lesnictví, kterému trvá vyprodukování finálního produktu téměř 100 let, hodně. Současná generace lidí, která tahá za nitky lesnického průmyslu, vyrostla v době, kdy byla intenzifikace pěstování lesa v zájmu národního hospodářství prioritou.
Cílem tohoto komentáře je ale něco jiného. Zatímco v běžných lesích kolem nás znamená vichřice kalamitu, v lesích, kde je prioritou ochrana přírody, musíme vnímat vichřici jinak. Zde je nutno chápat vichřici jako faktor, který po tisíce let formoval dynamiku lesa. Přirozené lesy se tomuto faktoru přizpůsobily, a proto je les narušený vichřicí samozřejmou součástí krajiny, která není ovlivňována člověkem. A zde narážíme na silně konzervativní a tradici respektující lesníky.
Jejich staletá zkušenost s hospodařením v lese, bojem proti větru a kůrovci a především absence zkušenosti s přirozeným vývojem lesa vede k pocitu nutnosti boje s větrem a kůrovcem i v lesích národních parků. Narážíme zde na problém dramatického střetu názorů lesníka hospodáře, který má pocit, že les je nutno neustále obhospodařovat a vypěstovat ho do vysněné podoby zeleného pralesa, a biologa či lesníka ochranáře, který naopak v takto chráněných lesích nechává průběh přirozeným procesům.
Zásadní otázkou je, jak ve střední Evropě přirozené lesy fungovaly v minulosti. Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Současné vědecké studie ale dokazují, že tradiční lesnický model bude nutno zčásti přehodnotit. Velká část lesníků si myslí, že se lesy ve střední Evropě vyvíjely bez vlivu velkoplošných narušení typu vichřice nebo kůrovce a že v krajině byly zastoupeny pouze lesy živé a zelené.
Nové vědecké poznatky ale vedou k závěru, že frekvence vichřic byla i ve střední Evropě tak intenzivní, že výrazně ovlivňovala dynamiku přirozených lesů minimálně v horských polohách. V případě přirozených lesů s vysokým zastoupením smrku (většina horských lesů) je pak nutno vzít v úvahu kůrovce, který se mohl po takové vichřici namnožit a způsobit odumření rozsáhlé části lesů.
Taková přírodní krajina potom mohla být mozaikou lesa živého a lesa poničeného vichřicí a kůrovcem. Tento model je v naprostém rozporu s tím, jak široká veřejnost lesy vnímá. Pro běžného člověka je zelený les vrcholnou přírodou, zatímco les suchý vnímá jako něco nepřirozeného a škodlivého. Tento pohled je ale nutno změnit, protože v přírodní krajině byl suchý les její přirozenou součástí. Je to vlastně logické, živé stromy musí uschnout, aby se uvolnilo místo stromům novým.
Nechat být
Dostáváme se k jádru problému. Kyrill narušil také horské lesy v národních parcích, kde ochrana přírody je hlavní prioritou. Je nyní zásadní otázkou, jaký bude další vývoj takto narušeného území. Tradiční lesnický přístup vede k tzv. asanaci území. Za použití těžké mechanizace se dřevo zpracuje a vzniklá holina se následně zalesní. Opačný přístup založený na respektování přirozených procesů vede k ponechání dané lokality bez dalšího zásahu.
Současné vědecké studie ze světa a Evropy dokazují, jak pozitivní vliv na další vývoj ekosystému má, když se lokality ponechají bez zásahu. Vědci naopak prokázali, že aktivní lesnická asanace může mít na danou lokalitu dopad mnohem negativnější než původní narušení větrem nebo kůrovcem. Zpracování a vyklizení dřeva způsobí například narušení půdního povrchu, zničí větší část mladých stromků, které byly v lese před narušením, nebo způsobí změny ve složení vegetace.
Tyto studie poukazují na fakt, že ponechání takto narušených lokalit bez asanace povede ke vzniku lesa, který bude v mnoha ohledech přirozenější než les vzniklý na lokalitách asanovaných a následně uměle vysázených. Zatímco poškození lesa větrem nebo vichřicí vede ke vzniku lesa strukturně heterogenního, asanací dochází k homogenizaci prostředí a ke vzniku lesa, který je ze všech hledisek mnohem blíže lesu hospodářskému. Tedy lesu, který je daleko náchylnější na poškození větrem nebo kůrovcem.
Bavorský národní park je jedním z míst, kde si toto jak biologové, tak i lesníci uvědomili. Už delší dobu tam nechávají les „na pospas“ přírodě. Každý, kdo pochybuje o tom, že les si pomůže sám, by měl bavorskou stranu Šumavy navštívit. Především státní úředníci, kteří často nemají odvahu rozhodnout a podléhají obecné hysterii z kůrovce, by tuto exkurzi měli mít povinnou. Na závěr lze tedy jen doufat, že se tentokrát odborné i laické veřejnosti podaří prosadit současné moderní přístupy v ochraně přírody.
Nesmíme dopustit, aby došlo opět ke stejným chybám jako v minulosti, kdy z hlediska ochrany přírody cenné lokality byly přeměněny v homogenizované uměle vysázené hospodářské lesy.
Autor působí na Fakultě lesnické a environmentální České zemědělské univerzity v Praze.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].