Soudní ruleta

Chtělo by se radovat, že Vladimír Mlynář nejde do vězení. Vždyť mu hrozilo pět let za něco, kde nebyla způsobena žádná škoda a ani nebyl zlý úmysl. Osvobozující verdikt však vyvolává značně nepříjemnou otázku: existuje v Česku vůbec spravedlnost? Dovolají se lidé jednoduše svých práv? Anebo vše stojí jen na náhodě, tedy na tom, který státní zástupce nebo soudce ten či onen případ dostane? Zdá se, že platí ta druhá a tedy horší varianta.

Fakt, že jeden soud pošle Mlynáře na pět let do vězení a druhý jej úplně omilostní, je bez přehánění šílený. Je zřejmě nemožné se úplně vžít do pocitu lidí, kterým hrozí vězení, a přitom vědí, že jsou nevinní. Začnou se na ně jinak dívat lidé, kteří je potkávají, těžko hledají práci, netuší, jestli budou Vánoce slavit doma, nebo ve vězení. To je stres, nad kterým se nedá mávnout rukou. Takto poškození lidé by měli dostat odškodnění.

Měl by ho dostat třeba i Jiří Čunek. Jeho kauza je sice prapodivná, zasahovali do ní politici i jiné vlivy, ale pokud ho systém označil za nevinného, měl by být odškodněn za to, že byl neprávem popotahován policií a státními zástupci. I když Čunek, na rozdíl od Mlynáře, dostane odškodnění v podobě návratu do vlády, což prý lidovci vyměnili s ODS za podporu Václava Klause při prezidentské volbě.

Příběhy Čunka a Mlynáře jsou poučné. Ukazuje se, že aktivní politici mají stále nadstandardní péči. Je nepochybné, že kdyby Mlynář stále seděl v ministerském křesle, nikdy by mu pět let nehrozilo. A kdyby ano, zasáhla by zřejmě nejvyšší státní zástupkyně nebo někdo podobný.

Případ Vladimíra Mlynáře by neměl zapadnout v archivech zdejších médií. Zní to jako klišé, ale chtělo by to veřejnou debatu o tom, jak se podobných výstřelků vyvarovat. Kvůli častým útokům politiků na soudní systém bylo téměř nemožné vést kritickou debatu. To je podobné jako s diskusí o kvalitě zdejší žurnalistiky. Při palbě se bráníte a nedebatujete.

V Česku je nyní svět justice postavený na hlavu. Ukázkové příklady korupce, tunelování či jiných deliktů zůstávají nepotrestány, ale za banality se téměř posílá do vězení.

Přitom pohled do spisů velkých kauz – jako je třeba černé konto ODS – ukazuje, že policie, státní zástupci, ale ani soudci mnohdy vůbec nepátrají po podstatě, ale spokojí se s evidencí několika výpovědí.

A když už někdo najde odvahu jít dál, viz Čunkův případ, je to shora zastaveno, aniž by kauza doputovala k soudu. V takovémhle prostředí není možné postavit svobodnou společnost.