Mikuláš je podvodník

Ve středu už zase přijde Mikuláš, a tak se po setmění ubedním doma. Ne že bych se bála čertů, ale nemám ten den ráda. Začalo to, když mi byly čtyři: v našem přízemním bytě zazvonil jednou po setmění pomenší Mikuláš a tázal se dětským hlasem, zda jsem byla hodná. Dal mi punčošku s bonbony, trochu uhlí (každý přece občas trochu zlobí) a slušně se rozloučil s mými rodiči. V mé mysli se strhl zmatek: proč se můj bratranec odnaproti převlékl za Mikuláše? Znamená to snad, že žádný Mikuláš není? O Ježíškově existenci jsem neměla pochyby. Ježíšek se nepředváděl a nechal v klidu pracovat mou ateistickou obrazotvornost. Ale Mikuláše jsem okamžitě odhalila jako podvodníka a bylo mi za něj trapně. Byla jsem ráda, že už se nikdy nevrátil.

Příští léta nechával malé dárky za oknem a balil je do červeného celofánu. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Z mikulášování se stal postupně občanský protest, karneval a legální vyděračský podnik. V hloubi normalizace totiž nejprve rodiče malých dětí napadlo, že budou pěstovat českou tradici a dají najevo, že s Dědou Mrázem si na ně nikdo nepřijde. Ulicemi se pátého prosince trousili plaší Mikuláši, stydliví čerti a schlíplí andělé. Se sklopeným zrakem spěli od jednoho spřáteleného domu ke druhému, v košíku skromné dárky a v ruce občanku, neboť z protináboženských důvodů je často kontrolovala Veřejná bezpečnost.

Nebylo divu, že necelé tři týdny po sametové…