Kamenitá cesta Jana Reicha
Někdy v polovině 80. let sedla na Jana Reicha (1945) pořádná deprese. Na starých kamnech smažil dětem vajíčka k večeři, čekalo ho mytí nádobí, praní, uklízení.
Někdy v polovině 80. let sedla na Jana Reicha (1945) pořádná deprese. Na starých kamnech smažil dětem vajíčka k večeři, čekalo ho mytí nádobí, praní, uklízení. Za okny pomalu zhasínala kamenitá sedlčanská krajina a muž v domácnosti si vzpomněl na svého dávného přítele Josefa Koudelku, kterého už dobrých patnáct let neviděl. „Zatímco on si jezdí po světě, fotí pro Magnum a vydává knihy, já tady trčím u plotny,“ vypráví dnes dvaašedesátiletý fotograf, co se mu tehdy honilo hlavou. „Byl jsem úplně zoufalej.“
Až víc než dvě desetiletí poté mu vychází knižně soubor Dům v krajině, který stihl v přestávkách mezi vařením nafotit. Nechutná vůbec špatně.
Záhada Čech
Na to, že se zrovna Jan Reich stane fotografickým překvapením počátku jednadvacátého století, by si před pár lety málokdo vsadil. Zatímco svět se koncem 90. let překotně digitalizoval a v galeriích řádila postmoderna, samorostlý padesátník s dělostřeleckým knírem si umanul, že svou obnošenou vestu měnit nebude. Zůstával věrný vývojkám, ustalovačům a prastarým fotografickým přístrojům na velkoformátový film, které podědil po Josefu Sudkovi a k nimž si tvrdošíjně pořizoval ještě větší a starší. Nevyměnil svou konzervativní estetiku, pomalý styl práce ani černobílou tonalitu. V době, kdy se otevíraly hranice a země se bouřlivě měnila, dál fotografoval českou krajinu v její…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu