Extrémní sport cesta do práce

První věc, kterou Radim Jičínský udělá, když mu ráno v pět hodin zazvoní budík, je, že se podívá na internet. Tam vidí, jaké zpoždění má vlak do Prahy. „Každých deset minut v posteli navíc se mi hodí,“ říká. Není proč mu nevěřit, chvíli po šesté v rychlíku Silesia, za jehož okny panuje mrazivá tma. Zato uvnitř je přetopeno do teploty, která cestujícím navozuje spíš narkózu než spánek, lidé tu pokrouceně spí už od Krakova nebo od Ostravy.

Pan Jičínský nastupuje každý den v Pardubicích. „Dneska to je dobré, jenom dvacet minut,“ hodnotí zpoždění. To se během cesty ještě trochu zkrátí, takže v 7.20 vystupuje na Hlavním nádraží do pražského svítání a přesně v půl osmé už zasedá za pracovní stůl ve sportovní redakci České tiskové kanceláře. „V Pardubicích bych takovou práci nesehnal. Slušně placená a kolem sportu, což mě strašně baví,“ říká. A tak každý den dojíždí dvě stě osm kilometrů vlakem a dalších pár autem nebo na kole. Ve vlaku stráví za měsíc ještě další pracovní týden. Za jízdné utratí 2160 korun, od 9. prosince od něj dráhy budou chtít už 3800 korun. Má to i své výhody, ve vlaku přečte kromě Respektu ještě tři další týdeníky. Tak vypadá český „extreme commuter“, doslova přeloženo „extrémní dojížděč“, stále častější úkaz v ranních vlacích, dálkových autobusech a dopravních zácpách.

…