Doktor z Ivančic jde do boje

Toho holohlavého muže, který si v příšeří decentní restaurace pražského sídla Senátu s lehkým moravským přízvukem objednává malé pivo, je dost těžké přehlédnout. A není to jen jeho dvoumetrovou basketbalovou postavou. Ministr zdravotnictví a zároveň senátor za ODS Tomáš Julínek má v posledních týdnech hodně nabitý diář. Před chvílí na tiskovce oznámil, jak si on a jeho lidé představují reformu zdravotnictví. Do toho se dohaduje s šéfy České lékařské komory o tom, jak mají mít doktoři dlouhý pracovní týden, a chystá se na obhajobu zdravotnické revoluce v parlamentu. Navzdory ráznému nakročení si ale Tomáš Julínek nemůže být jistý úspěchem. Se svou hřmotností si totiž už párkrát naběhl.

Klapky na očích

„Ve svých letech bych ocenil menší pracovní zápřah,“ říká nad pivem viditelně unavený ministr. „Na druhou stranu ten pracovní nápor omlazuje,“ dodává s frajerským úsměvem, který nijak nezakrývá spokojenost se sebou samým. Je jasné, že jednapadesátiletý Julínek stojí za největšími změnami v resortu za posledních patnáct let. O posílení práv pacientů, větší zodpovědnosti zdravotních pojišťoven za hospodaření s penězi a jasně definovaných povinnostech lékařů se v české kotlině mluví už dlouho. Na rozdíl od svých předchůdců ale teprve Julínek přišel s vizí, jak tohle všechno zařídit. A začal tím nejvíce sporným krokem: zavedením poplatků za návštěvu u lékaře (platit se začne od příštího roku a poplatky mají podle ministerstva přinést zdravotníkům ročně asi 4 miliardy). Jsou okolo toho zmatky a podle řady kritiků to není nejšťastnější postup, jak s reformami ve zdravotnictví začít. Zatím ale spíš převažuje vstřícné očekávání toho, co Jelínkovo reformní nadšení přinese. Sám ministr si věří. A jeho příznivci i oponenti se shodnou na tom, že rozhodně nepatří mezi ten typ lidí, kteří by se nechávali ochromit pochybami.

Cesta bývalého anesteziologa do čela zdravotnického resortu přitom nebyla ani zdaleka tak přímočará, jak by se z jeho současného sebevědomí mohlo zdát. Už začátek kariéry – studium medicíny v Brně – byl asi víc dílem náhody než cílevědomé volby. „Prostě mi byly blízké přírodovědné předměty, tak jsem šel na medicínu,“ krčí rameny ministr. Hlubší důvody pro výběr povolání by prý bylo marné hledat. „Maminka byla samozřejmě ráda, že jdu na doktora. Ale z mé strany to byla spíš náhodná volba.“ Ani s politikou nechtěl mít Julínek dlouho nic společného. Do ODS vstoupil až v roce 1996, kdy už měli mnozí jeho kolegové za sebou pár let zkušeností z divoké porevoluční doby. „Ke stranám jsem měl kvůli minulému režimu odpor,“ vysvětluje to dnes Julínek. Nechuť stranicky se angažovat mu každopádně po převratu v roce 1989 pomohla ke kariéře: jako mladý lékař, který si nezadal s komunistickým režimem, se v ivančické nemocnici nedaleko Brna stává na začátku devadesátých let ředitelem. A teprve na šéfovském místě si uvědomuje, že se politice nejspíš nevyhne. „Do té doby mi chyběl rozhled,“ přiznává. „Když se věnujete jenom své specializaci, tak máte klapky na očích.“ Jako novopečený ředitel si tedy spěšně doplňuje ekonomické a manažerské vzdělání, začíná se zajímat o zdravotnické systémy a nakonec vstupuje k občanským demokratům. Jak sám říká, začalo ho štvát to, co spoustu pacientů – že je české zdravotnictví absolutně nepředvídatelné. Jde o to, že v něm vlastně záleží jenom na tom, jestli pacient náhodou narazí na dobrého doktora. A když nenarazí, tak má smůlu. „Uvědomil jsem si, že bez politických pák tohle nikdy nezměním. A ODS mi byla nejbližší,“ říká Julínek, který straně zůstal věrný po finančních skandálech roku 1997 a v časech opoziční smlouvy poprvé zasedl za ODS do Senátu. Senátorské křeslo si drží už druhé volební období. A právě odsud začala jeho cesta změny.

Tři pilíře

Teprve v Senátu se Tomáš Julínek začíná poohlížet po spolupracovnících, kteří by mu s reformou zdravotnictví pomohli. Nakonec se dává dohromady s dvěma dalšími lékaři Tomášem Macháčkem a Pavlem Hroboněm (druhý jmenovaný dnes dělá Julínkovi náměstka). Oba mají nastudované teorie řízení zdravotnických systémů, přičemž Hroboň absolvoval obor zdravotní politika a řízení zdravotnictví na Harvardu. Právě schopnost obklopit se správnými lidmi je to, co ostatní na Julínkovi nejvíc oceňují. „Díky tomu se i on sám pořád vzdělává,“ pochvaluje si zdravotnický expert Pavel Vepřek, ředitel pro strategii a rozvoj Všeobecné zdravotní pojišťovny. „Posun v promyšlenosti reformy je za ta léta patrný,“ dodává David Marx z vinohradské fakultní nemocnice. Památná „Modrá šance pro zdravotnictví“, Julínkův reformní program vydaný před dvěma lety, byla podle Marxe jen snůškou ideologických frází. „Tehdy jsem z toho měl docela obavy, dneska už je reforma daleko víc propracovaná,“ tvrdí Marx.

A co si pod touto propracovaností vlastně můžeme představit? Minulý týden vytáhl Julínek se svým týmem na světlo balík sedmi zákonů, které by podle jeho názoru měly změnit mapu českého zdravotnictví k lepšímu. Zjednodušeně řečeno, všechno stojí na třech pilířích. Jednak to jsou jasně definovaná práva pacienta a jejich vymahatelnost. Zákon třeba stanoví, jaká je maximální doba čekání na lékařský zákrok nebo jaká může být maximální doba dojezdu k praktickému lékaři. Zároveň by se měly změnit zdravotní pojišťovny. Ty budou muset nově pacientům poskytovat tři typy pojistných plánů, mezi kterými bude možné svobodně volit.

Jedním z nich je třeba takzvaný „plán řízené péče“, v jehož rámci bude pacient docházet jenom k tomu lékaři, jehož mu pojišťovna doporučí. Tím je možné podle Julínkova týmu ušetřit zbytečná vyšetření a vybrat rychle nejlepší péči. Ve výsledku by se to mělo projevit na naší peněžence: jestliže se díky „řízené péči“ na pojistném skutečně ušetří, vrátí se peníze pacientovi, který pojištění platí. Zdravotní pojišťovny se také mají – včetně Všeobecné zdravotní pojišťovny – přeměnit na neziskové akciové společnosti. A stejný osud čeká i současných jedenáct fakultních nemocnic, kde se vzdělávají budoucí lékaři. Právě jejich přeměna na akciové „univerzitní nemocnice“, v jejichž správních radách budou sedět zástupci univerzit a zástupci státu, je třetím pilířem Julínkovy reformy.

Změna je zjevně nutná, protože v současnosti podléhají fakultní nemocnice dvěma pánům najednou: do jejich provozu mluví univerzity i ministerstvo zdravotnictví. Lékaři tudíž mají dva zaměstnavatele a podléhají dvojímu typu předpisů, což vnáší zmatek jak do řízení, tak do hospodaření ústavů. Minulý rok se pět z jedenácti fakultních nemocnic dostalo do takové ztráty, že nemohly ani nakupovat léky. Stát je potom musel oddlužit dvěma miliardami korun. Od akciovek – ať už to budou nemocnice nebo pojišťovny – si ministerstvo slibuje jasnou zodpovědnost v řízení, a tudíž i větší péči o svěřený majetek.

Co si to dovolujete?

Podle Davida Marxe i Pavla Vepřeka odpovídají ministerské plány v hrubých obrysech zdravotnickým reformám, které byly nebo jsou aktuální prakticky v celé západní Evropě. Jenomže kam se Julínkovo úsilí nakonec dobere, zatím vůbec není jisté. Vše je teprve v začátcích. Ministerstvo představilo jenom věcné záměry zákonů, které musí příští rok projít ohněm v připomínkovém řízení a především schvalováním v Poslanecké sněmovně. A tady bude muset Tomáš Julínek osvědčit velkou míru diplomacie. Není totiž vůbec jisté, do jaké míry jsou o správnosti jeho reforem přesvědčeni koaliční partneři, o odporu sociálních demokratů nemluvě.

Na svoji stranu si také musí naklonit pacienty a doktory zároveň. To není nijak jednoduché, protože jejich zájmy jsou často protichůdné. A hlavně se mu na tomto poli zatím moc nedaří. Naposledy svoje „diplomatické umění“ předvedl minulý čtvrtek (29. 11.), když se před novináři poškorpil s šéfem Lékařské komory Milanem Kubkem o to, jak mají probíhat v Lékařské komoře volby. Pár dní předtím přitom právě s Milanem Kubkem uzavřel smír. Julínkově imagi neprospěla ani aféra kolem slučování Ústavu hematologie a krevní transfuze s Všeobecnou fakultní nemocnicí. Ministerstvo zjevně podcenilo vliv bývalého šéfa ústavu Pavla Klenera. Někdejší ministr zdravotnictví, prorektor Univerzity Karlovy a oblíbený lékař se plánům ministerstva vzepřel, peticí ho podpořili kolegové i pacienti a ministr ho nakonec musel za dramatických okolností odvolat. Rebel si v médiích stěžoval, že se s ním ministr o svých plánech odmítá bavit, ale Julínek svůj díl odpovědnosti za celou patálii dodnes odmítá. „Profesor Klener byl ve vztahu ke mně podřízený manažer. A to, co si dovolil, by si třeba manažer ve Škodovce nemohl dovolit ani náhodou!“ rozčiluje se ministr. A že zdravotnictví není továrna na auta? „To je právě ten problém, že to ve zdravotnictví nefunguje jako ve Škodovce,“ říká ministr zcela vážně.

Podle kolegů ze Senátu se Tomáš Julínek vždy projevoval jako střelec, který se se svými soupeři nepáře. „Řeknu to kulantně: nikdy neměl problém s formulováním kritického názoru na kohokoliv, kdo se mu nelíbil,“ vzpomíná Julínkova kolegyně ze senátního zdravotního výboru a současná europoslankyně Zuzana Roithová. „Je to člověk, který jednou měří a pak rovnou řeže. Což může být někdy problém,“ dodává Roithová. Ten problém je o to větší, že současný ministr zdravotnictví musí o správnosti reforem přesvědčit zejména lékaře, tedy skupinu sebevědomých a dobře postavených lidí, kteří mají vliv a jsou alergičtí na to, když jim někdo diktuje, co mají dělat. „Někdy se může jevit jako lepší provádět reformy rychle bez sáhodlouhých diskusí,“ uvažuje Pavel Vepřek. „Potom ale hrozí, že lidé je nepřijmou a nějaká nová vláda je při nejbližší příležitosti zruší.“

Tomáš Julínek

1956 – narozen v Brně

1982 – promoce na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity

1991 – primář ARO nemocnice v Ivančicích

1994 – ředitel nemocnice v Ivančicích

1998 – senátor za ODS (obvod Brno-venkov)

2006 – jmenován ministrem zdravotnictví

Tomáš Julínek je ženatý a má dva syny.