0:00
0:00
23. 11. 20075 minut

Zahraniční politika EU selhává

Desátého prosince skončí jednání mezi Srbskem a kosovskými Albánci o budoucnosti Kosova a všichni tuší, že nepřinesou řešení.

Astronaut

Desátého prosince skončí jednání mezi Srbskem a kosovskými Albánci o budoucnosti Kosova a všichni tuší, že nepřinesou řešení. Srbové hájí svoje právní stanovisko a navrhují pro Kosovo „více než autonomii“ v rámci Srbska, ale méně než nezávislost. Kosovští Albánci jsou ochotni naopak navrhnout srbské menšině v Kosovu „více než autonomii“, ale nehodlají zpochybňovat hlavní cíl: vyhlášení nezávislosti do konce roku. Jednání probíhají pod záštitou „trojky“ (EU, Spojené státy a Rusko), a není tedy předčasné přemýšlet o tom, co pro tyto mocnosti patová situace znamená.

Ruská hra

↓ INZERCE

Spojené státy se od vojenské intervence NATO na jaře 1999 nejjasněji vyjádřily pro nezávislost Kosova. Naposledy to v srpnu zopakoval prezident Bush v Tiraně (což nebylo asi nejvhodnější místo vzhledem k srbským obávám z „Velké Albánie“). Nicméně USA mají teď jiné starosti od války v Iráku po Afghánistán a Írán, nemluvě o nástupu Číny a Ruska. Kosovo a Balkán jsou poslední v pořadí mezinárodních priorit; oprávněně to považují za především evropskou záležitost.

To je příležitost pro EU ukázat, že společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika existuje nejen na papíře. Unie podpořila Ahtisaariho plán, který dává všechny možné záruky srbské menšině v Kosovu a navrhuje nezávislost Kosova pod dohledem EU a OSN. Rusové odmítli novou rezoluci OSN a tím dali příležitost odstředivým silám zapůsobit uvnitř EU. Řecko a Kypr, tradiční příznivci Srbů, již daly najevo, že nezávislost Kosova neuznají. Slovenská vláda, dnes v otevřeném sporu s maďarskou menšinou a Maďarskem ohledně Benešových dekretů, také odmítá „separatismus“. Španělsko se obává precedentu pro baskické nacionalisty… Každý má svoje pádné i pochybné důvody vycouvat z podpory jednotné evropské pozice, která je předpokladem nejen dořešení problémů vniklých rozpadem bývalé Jugoslávie, ale také otázky budoucího začlenění celého regionu do EU.

Tuto možnost Evropu rozdělit dobře vystihlo Rusko, které se během posledního roku stalo nesmlouvavým zastáncem srbské suverenity. Nejde o žádné velké bratrství slovanských a pravoslavných národů, ale o velmi pragmatické použití Srbska Ruskem (a naopak). Jaké jsou ruské motivace?

Jednak skoncovat s ruskou politikou 90. let, která prý byla příliš v závěsu Západu. Intervence v Kosovu v roce 1999 byl začátek obratu moskevské politiky, který se vystupňoval po „oranžové revoluci“ na Ukrajině: Putin v předvolebním kontextu hlásá, že odmítá ponižující roli „druhých houslí“ Jelcinova období.

Za druhé: Rusko vidí v Kosovu příležitost Evropě připomenout, že má také své „zmrzlé konflikty“ a že vlastně podobně jako Rusko v Gruzii (Abcházie, Jižní Osetie) nebo v Moldavsku (Transnistrie) nemá zájem na jejich řešení. Podobně mu vyhovuje nedořešená situace na Balkáně, protože zvyšuje jeho vliv. Nejde tedy o to zabránit špatnému řešení, ale znemožnit jakékoli řešení.

Kosovo, nebo Evropu

Rusko se pomalu vrací na Balkán především díky ekonomickému vlivu a zásluhou Srbska. Díky naftě rychle zbohatlé Rusko si dnes kupuje vlivné pozice v ekonomice balkánského regionu. Za podporu v otázce Kosova mohly ruské společnosti vstoupit do energetického sektoru Srbska a ucházejí se o telekomunikace. Srbská politika se rozhodla použít ruskou kartu v otázce Kosova a zároveň se snaží o integraci do Evropy. Unie se doposud tvářila, že tuto perspektivu podporuje, a nedávno dokonce podepsala stabilizační a asociační smlouvu se zemí, která nesplnila hlavní podmínku (vydat generála Mladiće mezinárodnímu soudu v Haagu) a jež dělá vše pro znemožnění Evropou podporovaného řešení v Kosovu.

Nikdo netvrdí, že Ahtisaariho plán je ideálním řešením: je považován za menší zlo ve srovnání s rozdělením Kosova nebo věčným mezinárodním protektorátem. Pokud si někdo myslí, že návrat Kosova do Srbska je řešením, musí vědět, že toho lze dosáhnout jen násilím. Možná má Bělehrad pravdu v právní rovině, ale politicky a morálně je návrat Kosova do srbského lůna pro Albánce (90 % obyvatelstva) nepřijatelný, a tudíž nerealistický. Dříve nebo později se tato srbská hra na obě strany stane neschůdnou a Srbsko si bude muset vybrat: Kosovo, nebo Evropu. Když zvolí Kosovo, ztratí obojí.

Je tu ale i zásadní otázka pro Evropskou unii. V 90. letech její společná politika selhala v Bosně. Kosovo se dnes stalo zatěžkávací zkouškou pro vznik skutečně společné zahraniční politiky. Jak by Unie mohla důvěryhodně mluvit o situaci na Středním východě nebo v Africe, kdyby nebyla schopna zaujmout společné stanovisko k otázce Kosova? To by znamenalo, že se Unie odsuzuje k pozici slabého hráče v mezinárodní politice.

Autor je spolupracovníkem Respektu.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].