Ve sluneční škole

Nad zasněženými kopci, na které koukám přes rohové okno přímo ze spacáku, začalo svítat. Je půl šesté ráno. Zvednu se z karimatky uložené na nerovné hliněné podlaze. Chvíli koukám na nejkrásnější kopec, co znám. Majestátní posvátná hora Gumba Ranjen, vysoká 5200 metrů, vévodí našemu údolí Lun Nag v pohoří Zanskar, které je součástí himálajského masivu na území indického státu Džemu a Kašmír.

Už přes rok pracuji s občanským sdružením Surya na projektu sluneční školy pro vesničku Kargyak ležící 4200 m nad mořem. Vesnice leží tři dny chůze k nejbližší silnici, elektřině či telefonu. Obléknu se a vedle v místnosti, která slouží jako kuchyň a jídelna zároveň, začnu zprovozňovat kerosinový vařič: napumpovat, zahřát, vyčistit, pumpovat, tentokrát to vyšlo – funguje.

Postavím na čaj a jdu pro vodu. Zavlažovací kanál asi 50 metrů od baráku nám po ránu dává nezkalenou pitnou vodu, po poledni, když přiteče zkalená z ledovce, je to horší. Už svítí sluníčko i na vesnici, jdu se opláchnout do ledového kanálku. K snídani je tsampa – opražená ječná mouka – s čajem a cukrem. Čekáme, až dorazí koňskou karavanou nové zásoby, vajíčka, zelenina, a vlastně vše se vozí buď z Padumu, nebo Darchi, obojí dva až tři dny chůze.

Pole ječmene zrzaví, řada vesničanů ještě pobíhá po údolí s turisty a jiní si odešli nakoupit nezbytné zásoby a nástroje před sklizní. V osm vyběhnu na stavební…