Přívětivé Tokio

Chod města stojí na ochotě lidí brát své drobné úkoly vážně až k smrti.V samém srdci Tokia, na břehu jezírka Šinobazu na Uenu, stříhá jeden bezdomovec druhého na základě jakési barterové dohody. Když skončí, vykouzlí odněkud smetáček a zamete důkladně těch několik metrů veřejného nábřeží, kam vítr roznesl ostříhané šediny. Kolem korzují nedělní návštěvníci muzeí a obhlížejí hladinu pokrytou kvetoucími lotosy.

Tento obraz vystihuje dvě důležité věci. Japonská velkoměsta mají nepochybně své bezprizorné, ztroskotané a asociální existence, ale až dosud se v nich nevytvořily deklasované chudinské čtvrti. A i ti, kdo na tom jsou nejméně dobře, v podstatě zachovávají řád pravidel, která udržují celý městský organismus pohromadě v jeho hektickém chodu.

Smír, který v japonské metropoli vládne, je dvojnásob zajímavý právě dnes, kdy podle statistik OSN míjíme symbolický milník: poprvé v historii bude více než polovina obyvatel světa žít v sídlech definovaných jako města, nikoli na venkově. A zatímco v roce 1900 ve městech žilo jen 10 % lidstva, v polovině našeho století to již budou víc než dvě třetiny. Města, která za ten strmý nárůst odpovídají nejvíce, ale nejsou sídla typu Cambridge či Litomyšle, ba ani Bostonu či Curychu. Jsou to gigantické aglomerace, jimž už snad ani název „město“ nepřísluší: Šanghaj, Rio de Janeiro, Lagos či Bombaj. V…