Posedlost v barvách Technicoloru

Film zkušeného hollywoodského praktika Johna M. StahlaSmrtelný hřích (1945) je i po více než šedesáti letech od svého vzniku slastným diváckým zážitkem. Pod poněkud kýčovitým převodem originálního názvu Leave Her To Heaven, vycházejícím ze stejnojmenného překladu knižní předlohy Bena Amese Williamse, se skrývá snímek, který působivým způsobem míchá žánry melodramatu a filmu noir. I přes vyšponovanou absurditu thrillerové zápletky si příběh diváka pevně omotá kolem prstu podobně jako psychopatická hlavní hrdinka svého flegmatického manžela.

Režisér buduje přízračnou atmosféru vyprávění pomalu. V první půlce jako bychom sledovali běžnou love story, skrze niž jen občas problesknou znepokojivé tóny. Půvabná Ellen Berentová (Gene Tierneyová) a úspěšný spisovatel Richard Harland (Cornel Wilde) se náhodou potkají při cestě vlakem, kde si Ellen právě čte jeho novou knihu. Vzájemné sympatie přerostou v milostný románek. Egocentrická žena, zvyklá vždy za každou cenu dosáhnout svých cílů, utne vztah se snoubencem, vlivným prokurátorem Russelem Quintonem (Vincent Price), a dotlačí Richarda ke svatbě.

Elleninou krásou, vtipem a temperamentem okouzleného mladíka nevarují náznaky, že jeho žena není tak úplně v pořádku. Zejména její patologické upnutí na mrtvého otce, jemuž je Richard neobyčejně podobný, divákům naznačuje, že v duši tajemné krásky je něco velmi shnilého. Do vztahu novomanželů začne neblaze zasahovat Ellenina chorobná žárlivost. Těžko skrývá averzi k Richardovu mladšímu bratru Dannymu (Darryl Hickman), zotavujícímu se z těžkého zranění zad, nebo ke své nevlastní sestře Ruth (Jeannie Crainová), která si podle její pokřivené optiky s manželem až příliš rozumí. Neblahé proroctví pronesené směrem k Richardovi – nikdy se tě nevzdám – získává stále hrozivější kontury.

Film do velké míry stojí a padá s výkonem hlavní hrdinky. Kreace Gene Tierneyové, která byla za roli nominována na Oscara, je pozoruhodná. Hlavně díky ní příběh nesklouzne do vod nechtěné komičnosti. Proměny v hnutích mysli ženy, která se během vteřiny z inteligentní vtipné společnice dokáže proměnit v nenávistnou posedlou fúrii, ztvárňuje více než přesvědčivě. Všechny ostatní postavy ve filmu jsou až plakátově jednorozměrné, ale to aspoň režisérovi dovoluje ukázat je jako bezmocné, vlastní vůle zbavené loutky v rukou citově okoralé, všeho schopné manipulátorky.

Výrazný podíl na pozitivním dojmu z filmu má barevná kamera Leona Shamroye, který si na rozdíl od Gene Tierneyové sošku akademie zaslouženě odnesl. Nepřirozeně jásavé barvy tvoří dráždivý kontrapunkt k temným proudům, které v tomto - na začátku zdánlivě idylickém - vyprávění bublají pod povrchem. Věčně azurové nebe je díky Technicoloru blankytnější než ve skutečnosti, červené rty Gene Tierneyové přitahují divákovu pozornost jako hadr býka. V modrých očích hlavní hrdinky je možné se utopit. Zatímco oblíbené kriminální příběhy v té době režiséři halili do rafinovaných her se světlem a stíny v černobílém provedení, tady se všechna hrůza odehrává v až nerealisticky zářivých kulisách.

Smrtelný hřích, ČT 2, 25. 11., 15.10.