Pod nadvládou kojícího prsu

Západní civilizace prochází jistým druhem kolektivní neurózy a média ji uzavírají do klece infantilního ustrnutí. Alespoň to tvrdí mediální teoretik Jan Stern (1977) ve své druhé knize esejů Totem, incest a odkouzlení buržoazie. Jeho pohled na kulturu a média rozhodně nechá málokoho lhostejným. Jako zarytý freudián je totiž přesvědčen, že dynamiku společenských procesů lze popsat pomocí metodologických nástrojů psychoanalýzy.

Komu tedy přijde směšné hledat v jádru postmoderní kultury oidipovský komplex, ten prostě Sternovi na chuť nepřijde. Škoda. Už jen jeho koncept médií coby nových matek, které svým prsem, nabízejícím místo mléka permanentní příliv obrazů, uplatňují moc nad závislým dítětem, je hodně zajímavá metafora.

Pohádkovou krajinou

Stern si libuje především v komiksech, pohádkách a televizních seriálech. Naopak se velmi výrazně vymezuje vůči elitářskému vnímání kultury. Jeho slogany typu „Růžový panter je pro lidstvo patrně důležitější než metafory Pavla Juráčka“ nebo „gay porno opravdu považuji za podstatnější než Kantův kategorický imperativ“ takhle vytržené z kontextu působí poměrně pozérsky, ale docela přesně vystihují Sternův ambivalentní postoj k produktům populární kultury.

V televizním seriálu o sveřepé právničce Ally McBealové nachází ozvuky řeckého mýtu o Myrrze. Pohádka Boženy Němcové Dlouhý, Široký a Bystrozraký je mu zprávou o růstu dítěte procházejícího falickou, orální a voyeuristickou fází vývoje. Na druhou stranu vidí v popu „potenciál božské děložnosti“ – slastnou potravu zapékající své konzumenty ve stavu konejšivého ontologického bezpečí. Freudiánské varování před uvíznutím lidstva v „preoidipském narcistickém prokletí“ je pak vlastně jen variací závěrů, ke kterým jinou cestou došli i sociologicky zaměření analytici postmoderní éry typu Neila Postmana nebo Gillese Lipovetského. Takže o žádnou úplnou šílenost tady rozhodně nejde.

Mladý autor svůj styl v jednom z rozhovorů označil za „freud-punk“. Toto sebeironické pojmenování skutečně texty „mentálního dělníka v řadách inteligence“, jak se sám označuje v eseji Telenovela je tank proletářské revoluce, dobře vystihuje. Stern bombarduje čtenáře údernými slogany a provokujícími bonmoty, které jednoho nutí okamžitě se vůči přečtenému stejně radikálně vymezit. Filozof Martin Škabraha například v reakci na Sternovu první knihu Média, psychoanalýza a jiné perverze označil jeho psaní za „marketingovou šablonu, levná skandalózní hesla, nekonečně marnou a sebe sama umrtvující snahu více a více šokovat“.

Je to odsudek nespravedlivý. Sternovy eseje jsou sice často efektně poetizující, občas se v nich dopouští nemístných generalizací, ale jeho překvapivé analogie často poskytují pronikavý pohled na zažité samozřejmosti. Inspirován „pohádkovou, mlhavou přesností“ pozdních prací filozofa Karla Kosíka zkrátka vyzývá čtenáře na dobrodružnou cestu mediální krajinou.

Lze se s ním často v duchu přít, ale téměř vždy je to zábavné putování.

Jan Stern: Totem, incest a odkouzlení buržoazie

Malvern, 280 stran