Na povel se děti nerodí

Evropané se málo množí. Můžou za to sobecké ženy. Kariéristky, které odmítají rodit a dávají přednost mrzkému penízi, vzdělání a profesnímu úspěchu.

Vzhledem k dlouhodobě nízké porodnosti se mnohde zvedá morální ukazováček a z reprodukce se stává společenská povinnost. Kdo děti v určitém věku nemá, je pod tlakem a měl by se laskavě ospravedlnit. Rodit jako záchrana národa.

V Německu se vede v rámci debaty o porodnosti kampaň, která rodinu vychvaluje jako vzor altruismu. Je altruistické mít děti? Myslím, že nikoliv. Kdo myslí při tak osobním rozhodnutí na svou reprodukční povinnost vůči společnosti a nevyřešenou důchodovou reformu? Touha nezůstat sám, mít dítě jako své životní dílo či zvědavost na zázrak nového života jsou legitimní, ale ve své podstatě sobecké důvody.

Mít děti už není osud tak jako dřív, nýbrž vědomá volba. Je možné děti nemít anebo založení rodiny odkládat na později.

Mnozí gynekologové považují za ideální věk, kdy se stát matkou, období mezi 25 a 35 lety. Pozdní mateřství má bezpochyby svá úskalí. Od pětatřiceti se pravděpodobnost spontánního otěhotnění postupně snižuje. Naopak stoupá riziko výskytu Downova syndromu u plodu. Ve čtyřiceti činí 1:100.

Ze sociálního hlediska ideální věk neexistuje. Věk matky má na vývoj dítěte vliv, avšak studie ukázaly, že je marginální ve srovnání s rodinným a sociálním kontextem, do něhož se dítě narodí. Důležitější je ochota matky naladit se s dítětem na stejnou vlnu.

To je všechno moc hezké, namítají mnozí, ale k čemu nám takové úvahy jsou, když hrozí demografický kolaps?

Troufám si tvrdit, že skutečnou příčinou nízké porodnosti není ženská svévole, ale antidětská a antirodinná společnost. Plodnost stoupá tam, kde je splněno několik základních faktorů: zaprvé optimistický pohled do budoucnosti. Zadruhé flexibilnější pracovní svět, i pro muže. Lepší možnosti, jak skloubit práci s rodinou, místo svalování odpovědnosti na bedra žen a ultimáta: buď děti, anebo kariéra. Zatřetí muži s odvahou k aktivnímu otcovství. Začtvrté opora v rodinném a přátelském prostředí. Zapáté daňové úlevy. Zašesté co nejvíce míst, kde děti neruší anebo se považují za pouhý fejetonistický problém. A v neposlední řadě: střízlivý pragmatismus, který děti neglorifikuje jako jediný smysl života.

Ve Francii, ve skandinávských a některých jiných evropských zemích je společnost dětem patrně nakloněnější, ženy mají i jako matky možnost vést nadále mnohorozměrný společenský život a mnozí muži neuvízli v zatuchlých konvencích. Právě tam se porodnost znovu povzbudila.

Co ovšem porodnost žene na úplné dno, je citový nátlak a moralistický povel k plození dětí. Na povel se děti nerodí. Mělo by být větší samozřejmostí je mít. Aby se nestaly náročným existenciálním superprojektem.

Autorka je tlumočnice a matka dvojčat.