Měsíc extremistů

Krach neonacistických oslav křišťálové noci je samozřejmě dobrá zpráva. Česká společnost naznačila, že se hnědému nebezpečí chce a umí bránit, jedna otázka ale po sobotním střetnutí s extremisty v centru hlavního města zůstává: Šlo o „jednotlivou událost“, na kterou se brzy zapomene a kterou není těžké zvládnout, nebo jsme svědky výraznějšího nástupu fašistoidních sil, jehož bychom se měli začít bát? Vždyť jsme se ani nestačili vypořádat s rudou variantou téže totalitní horečky: pár dní před neonacistickou oslavou počátku holocaustu oslavili místní komunisté v klidu výročí krvavé bolševické revoluce v Rusku a vyzvali své příznivce k přípravám na třetí světovou válku a k opětovnému „nastolení socialismu“.

Dynamicky na vzestupu

„Hnutí neonacistů je dnes na vzestupu,“ říká politolog Jiří Pehe.„Myslím, že postupně začínají představovat hrozbu, nejen v okolních státech, jako tomu bylo dosud, ale i u nás.“

Na rozdíl od levicových extremistů – komunistů – má totiž hnutí nových nacistů v sobě energii a dynamiku, jeho protagonisty jsou mladí lidé. „V komunistické straně tvoří hlavní proud staří a vyčerpaní lidé, kteří už žádný mobilizační potenciál nemají, a proto už nebezpeční nejsou,“ soudí Jiří Pehe. „Komunistická ideologie také reagovala na někdejší sociální a třídní rozdíly, které jsou dnes dávno překonané. I v samotném Rusku je dnes nejsilnější extrémní pravice.“ Jejím podhoubím je vypjatý nacionalismus, který deklaruje nenávist k cizím „nepřátelům a příživníkům“, což jsou třeba v ruském případě příslušníci národů Kavkazu. „Tenhle pohled se kryje s oficiálním politickým diskurzem, kterému nahrává autoritářské vládnutí prezidenta Putina. A to může být pro české neonacisty jistým vzorem a povzbuzením,“ dodává Jiří Pehe.

Jak vypadá neonacista

Máme-li vzít neonacistickou hrozbu vážně, měli bychom o jejích nositelích něco vědět. V obecné rovině má veřejnost o „našich“ ctitelích hákového kříže jasno: každý si už přece dokáže představit svalnatého chlapíka s pečlivě vyholenou hlavou, zelenou bundou vojenského střihu a černými kanadami, který nenávidí „narkomany, cizáky, homosexuály, Cikány a Židy“, obdivuje hitlerovskou třetí říši, pěstuje bojové sporty a neváhá zavraždit člověka, a ví, že je dobré mít se před někým takovým na pozoru.

Podle policistů jsou tito lidé roztroušeni „v malých, nezávislých regionálních skupinách“ a dělí se na množství nejrůznějších frakcí, ta největší si prý říká Národní odpor. V současné době se tu k nacistickým seskupením otevřeně hlásí dohromady kolem tří až pěti tisíc osob. „Na nějaké široce organizované subverzní akce nemají ale dostatek sil, peněz ani technických prostředků,“ uklidňuje v červenci zveřejněná zpráva Bezpečnostní a informační služby. Jejich zločiny jsou také prozatím jen dílem jednotlivců, nikoli nějaké pevné organizace, a i když obtížné dokazování rasově motivovaných trestných činů u českých soudů je dostatečně známou věcí, tvoří pouhé jedno procento obecné kriminality.

Z čeho bychom však obavy měli mít, je skutečnost, že na neonacistické scéně začíná docházet k jistému posunu: podle policejních expertů už jim nestačí ilegální koncerty s hajlováním a recitací nenávistných hesel nebo jednotlivé útoky na bezbranné občany, ale začínají se snažit o veřejnou demonstraci své existence – organizovat průvody a demonstrace s politickým kontextem.

V tomto smyslu pak bylo letošní výročí křišťálové noci 10. listopadu v podstatě povedeným reklamním tahem: o neonacistické „scéně“ tu řadu dní psala všechna média a policejní manévry proti pochodu několika desítek holohlavců se staly hlavní masmediální zprávou na bezmála týden. Varovnou novinkou je i to, že během posledních komunálních voleb loni na podzim se představitelé neonacistů ocitli na kandidátkách nejrůznějších politických uskupení, jako třeba Právo a spravedlnost či Národní sjednocení a Dělnická strana. Do zastupitelstev se ale většinou nedostali a policie i jinak dává neonacismu „relativně nízký stupeň bezprostřední společenské hrozby“. Zatím totiž neusilují o „vytvoření vlastní politické strany a promyšlený vstup do veřejného života“. A to pak teprve začne jít do tuhého.

Podle politologa Jiřího Peheho to ale může být jen otázka času. Zatím jim chybí opravdový vůdce s charismatem. „Postupně ale můžou oslovovat čím dál širší publikum,“ varuje Pehe. „Stačí se třeba schovat za legitimní starost o osud západní civilizace a obecný odpor proti islámskému fundamentalismu. Tedy v současnosti aktuálně diskutované otázky.“

Ničivá zloba

Podle předsedy Židovské obce v Praze Františka Bányaie sice neonacisté místní židovskou komunitu zatím nějak bezprostředně neohrožují, ale hnutí tvrdící, že „i když mysteriózní podvod zvaný holocaust nikdy neproběhl, bylo by v zájmu světa, aby proběhl doopravdy“, má někde uvnitř hrozivý potenciál. „Tady totiž nejde o nějaký věcný problém, jako třeba demonstraci proti Temelínu či radaru, o kterém se můžeme hádat donekonečna,“ říká Bányai. „Oni chtějí likvidovat člověka. Zhoubný nádor nacistických myšlenek zůstal bohužel zachován. Mnozí přece vůbec nemůžeme pochopit, že se hrůzy genocid v různých částech světa opakují dodnes.“

Přestože pražská židovská obec v sobotu zažila „pocit bezpečí“ z postupu českých institucí jako Nejvyšší správní soud či policie, před nenápadným a systematickým atakem je zatím nedokáže ochránit nikdo. Jen pár dnů po sobotních událostech totiž neznámí vandalové poškodili náhrobky na židovských hřbitovech v Hroubomicích a Přistoupimi.

Garda a milice

Od české ultrapravice však přišel ještě jeden signál: koncem října založila státem povolená nacionalistická Národní strana po vzoru maďarských fašistů polovojenské uskupení, tzv. Národní gardu (viz box). Jde dosud o okrajový spolek, jehož členové pořádají „spanilé jízdy“ do romských ghett a pod rozvinutými českými prapory tam jejich bezbranným vystrašeným obyvatelům kážou o nadvládě bílé rasy a o pořádku.

Založení bojůvky má ale velký symbolický význam a postrašilo už i slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče: pro slovenské extremisty ve stejnokrojích Hlinkovy gardy to totiž může být vítaným povzbuzením. Podle ministra vnitra Ivana Langera bude policie „všechny kroky tohoto uskupení pečlivě monitorovat a při porušení zákona nekompromisně zasáhne“. Podle politologa Jiřího Peheho tak ale měli učinit okamžitě a stranu postavit mimo zákon. „Vždyť už pouhým založením nějaké polovojenské organizace dávno překročili rámec zákona o politických stranách, vzpomeňme si jen, jakou roli sehrály milice v roce 1948,“ varuje Jiří Pehe. Podle stanoviska ministra vnitra Ivana Langera jeho úřad „prozatím neobdržel v rámci své působnosti na úseku sdružovacího práva v dané věci žádné konkrétní podání Národní strany“. Situaci prý právně vyhodnocují.

Jednou si popovídáme

Založení gardy vysvětluje Národní strana na svém webu jako odpověď na „destrukci české policie a chování nepřizpůsobivých menšin a emigrantů, které současná demoliberální garnitura nadsadila nad řádné občany“. Obranu „našich hodnot“ pak nacionalisté chtějí „vrátit do rukou našim mužům po vzoru husitských válečníků. Garda bude využívána k hlídkovým a zajišťovacím úkolům všude tam, kde o to požádá utlačovaný a ohrožený Čech a Moravan“. Proto její „zemský velitel“ hledá odborníky z oblasti logistiky, zdravotníky, bývalé policisty i vojáky, cvičitele, kuchaře, stavaře a psovody.

Zní to všechno trochu bláznivě, jenže muž, který se představuje jako mluvčí Národní strany, jako šílenec nevypadá: má svalnatá ramena, pěstěný vous, pečlivě vyholenou hlavu a mírný hlas. Jmenuje se Pavel Sedláček a dává si sraz v internetové kavárně ve třetím patře obchodního domu Kotva. Do Národní gardy se prý už stačilo přihlásit kolem tisícovky zájemců. Musí ale projít „přijímačem“ a mluvčí Sedláček počítá s až „šedesátiprocentní úmrtností“. Dělení Národní gardy na vlčata a světlušky sice začíná působit jako blouznění, změna v chování mluvčího Sedláčka ale okamžitě nastává, když zazní otázka na Romy. Ztvrdnou mu rysy a podrážděným hlasem deklamuje: „Nás zajímá řešení cikánské otázky, pokud nebudou pracovat, půjdou, odkud přišli. Váš časopis se jich jen zastává. Vás obohacuje verbež: tisíce šlapek, zlodějů a násilníků. Vy si chcete jen honit triko na Národní gardě.“ Mluvčí Sedláček úplně ztrácí nervy: „Pořizuji si záznam našeho rozhovoru,“ říká temným, výhrůžným hlasem. „Jednou si popovídáme o tom, co já řekl a co vy jste napsali.“