Kam se řítí hudba

První rozsudek padl letos - pokuta 220 tisíc dolarů.Zatímco hudební vydavatelství se těší na poslední pořádnou nadílku, téměř dva tisíce českých domácností čeká po Vánocích hodně nepříjemné překvapení. U dveří zazvoní policisté s povolením k domovní prohlídce. Obhlédnou počítače, zabaví harddisky a sepíšou jejich obsah. Překvapení rodiče pravděpodobně vůbec nebudou chápat, o co jde, a jejich ratolesti budou marně přemýšlet, jak se to mohlo stát. Dělají to přece všichni.

Potom přijde návrh na mimosoudní vyrovnání – zaplaťte, nebo půjdete k soudu. „Průměrně půjde o částky kolem dvou set tisíc korun,“ říká Pavel Bodiš, zaměstnanec protipirátské Mezinárodní federace hudebního průmyslu (IFPI). Bodiš je člen sedmičlenného týmu českých internetových specialistů, kteří vyhledávají lidi, kteří si na síti zadarmo vyměňují hudbu. Pro nezasvěcené dodejme, že jde o nelegální, ale mezi mládeží značně rozšířenou činnost – česká čísla neexistují, ale například nedávný průzkum ze Švédska ukázal, že muziku na internetu stahuje asi 75 procent lidí do pětadvaceti let. „Spolupracujeme s policií na zhruba 1700 případech,“ bilancuje dosavadní roční práci Pavel Bodiš. „Pachateli jsou většinou adolescenti mezi 14–18 lety. Vybrali jsme ty, kteří nabízeli větší množství hudby. Rodiče jim zaplatí rychlé připojení a vůbec netuší, co na internetu dělají.“ Lovec pirátů věří, že tahle represe je jen dočasná, ale nutná. „Neuvědomují si, že porušují zákon, a je potřeba jim to vysvětlit.“

Statisícové pokuty, z nichž prý IFPI provinilcům neodpustí ani korunu (maximálně nabídne splátkový kalendář), představují velmi nepříjemné procitnutí z jednoho růžového snu. Nelegální stahování hudby z internetu si zdejší posluchači dosud užívali bezstarostně. Bylo to trochu zvláštní – globální hudební byznys internetové pirátství považuje za hlavní důvod svého hlubokého pádu. Za posledních šest let klesly jen v USA příjmy z prodeje CD a hudebních DVD z 15 miliard dolarů na čtyři a do boje se stahovači se pustila armáda právníků.

Ani přes tvrdé exemplární rozsudky se však nic nezměnilo. O to naléhavěji se nyní probírá otázka, jak bude všechno fungovat, až internet zasadí současnému modelu definitivní ránu. Jak se uživí autoři a hudebníci? Kdo je bude vydávat? Kdo bude hledat nové talenty? Co to znamená pro posluchače, kteří byli donedávna zvyklí spoléhat na nabídku velkých firem? A co se s hudbou vlastně stane? Při pokusu o odpovědi je nejdřív nutné vrátit se o pár let zpátky.

Dočasný fenomén

15. červenec 2000, hotel Sun Valley, americký stát Idaho. Muži, kteří sedí kolem stolu, mají starosti. Vážné starosti. Je tu Nobyuiki Idei, odvážný manažer, kterého majitelé Sony Corporation najali, aby vymyslel strategii přežití firmy v časech digitalizace. Edgar Bronfmann junior, nejmladší potomek zámožné kanadské rodiny, která vydělává na výrobě alkoholu a patří jí vydavatelství Universal. Thomas Middelhof, hlava miliardového mediálního koncernu Bertelsmann. Sešla se tu kompletní elita hudebního byznysu, která ovládá většinu světového trhu. A jeden muž navíc.

Dokud se neobjevil na scéně, hudební podnikání nemělo daleko k pohádce. V devadesátých letech se otevřel svět, prudce rostla životní úroveň a prodej cédéček se během dekády zdvojnásobil. Starší posluchači nahrazovali sbírky gramodesek digitálními nosiči, MTV fungovala jako propagační kanál a ceny disků letěly nahoru. Ze sta nejprodávanějších hudebních alb všech dob jich polovina vznikla právě v téhle dekádě. Byly to žně, jaké nikdo nepamatuje. Dokud nepřišel Napster. Internetový server, který na téhle utajené schůzce zastupuje ředitel Harry Bank, udělal na konci dekády hudebním gigantům čáru přes rozpočet. Dovolil svým uživatelům, aby si skrze něj vyměňovali hudební soubory zadarmo.

Stránka rychle přiláká miliony návštěvníků, kteří od sebe navzájem stahují písně, jež se hudební vydavatelství snaží draze prodávat na pultech. Popularita roste, z nahrávacích studií unikají nahrávky před oficiální premiérou, hudebníci zuří a šéfové labelů počítají stamilionové ztráty. Jejich právníci už mají v počítačích sepsané žaloby, ale kapitáni hudebního průmyslu dají Napsteru ještě šanci a pozvou Harryho Banka na schůzku do Sun Valley. Něco tady totiž nesedí – někdy se stává, že album uniklé a masivně stahované na internetu má v krámech nad očekávání dobré prodeje. Tušení, že Napster funguje spíš jako propagační rádio než zlodějská konkurence, později stvrdí studie ekonomů z Harvardu.

Na stole leží návrh – žaloby se stáhnou, pokud Napster zpoplatní službu a podělí se se Sony, Warner Music, Universalem, BMG a EMI o zisky. Přesné podmínky obou stran neznáme, ale jisté je, že schůzka končí bez jasné dohody a velká pětka se po nějaké době domluví, že spolupráce s drzým serverem není nutná. V červenci roku 2001 je pirátský web smeten likvidační žalobou a odškodným ve výši 36 milionů dolarů.

„Tohle byl moment, kdy labely spáchaly sebevraždu,“ říká dnes Jeff Kwatinetz, ředitel společnosti Firm, která se věnuje hudebnímu managementu. „Měly neuvěřitelnou příležitost, protože všichni posluchači na internetu používali stejnou službu. Bylo to, jako kdyby každý poslouchal stejné rádio. Když byl Napster zavřen, těch 40 milionů lidí se rozešlo k různým službám.“ A nikdo už je nikdy nedal dohromady.

Krach po česku

Po sedmi letech připomíná hudební trh krajinu po bitvě. Svět ovládl formát MP3, který umí hudební data secvaknout do malého souboru, a ideálně se tak hodí k nelegálnímu sdílení na síti. Planetu obtočilo rychlé připojení na internet a trh zaplavily MP3 přehrávače. Prodeje cédéček klesly o desítky procent. Jen ve Spojených státech dostalo výpověď pět tisíc zaměstnanců nahrávacích firem, tři tisíce obchodů s deskami zkrachovaly. Někdejšího žraloka ze Sony Nobyuikiho Ideie zařadil časopis Business Week mezi sto nejhorších manažerů planety, jeho kolega Edgar Bronfmann jr. sklidil posměch, poté co přiznal, že načapal své syny při stahování hudby a výchovně je za to potrestal. A krize zasáhla i odlehlé kraje.

„Pokles začal někdy kolem roku 1998 a my jsme to pocítili dřív než vydavatelství,“ vzpomíná bývalý majitel sítě šestnácti obchodů s cédéčky Pavel Maroušek.„Začali jsme problém s vydavateli řešit, ale oni se tvářili, že se nic neděje, protože odbyty stále měli díky nově vzniklým hypermarketům. A pak bez varování prudce zlevnili, takže všechno, co jsem měl na skladě, bylo za původních cen neprodejné.“ Zatímco české pobočky světových nahrávacích gigantů situaci řešily propuštěním zaměstnanců a zlevňováním, pan Maroušek krizi neustál. Postupně zavíral jeden obchod za druhým, dostal se do dluhů a zkrachoval. Přišel o třicetimilionový majetek, střechu nad hlavou, opustila ho manželka. Dnes se živí především tím, že objíždí koncerty českých interpretů a prodává jejich alba v předsálí. „Nemyslím si, že CD úplně zmizí z trhu,“ říká zkrachovalý obchodník. „Je mi 39 a moje generace chce mít něco v ruce. Virtuálního světa budou mít lidi brzy plné zuby.“

Obchodníci jsou spíše nevinnou obětí současné krize, u nahrávacích bossů to už ale tak jednoznačně neplatí. Svou nepružností a uzavřeností totiž hudebnímu podnikání částečně vykopali hrob sami. „Ztratili miliardy dolarů kvůli zastaralým strategiím a špatnému vedení,“ myslí si expert na hudební průmysl Dave Kusek, viceprezident prestižní Berklee College. Velké společnosti prošvihly vše: nástup internetu, DVD technologie i počítačových her. Dlouho odmítaly zlevnit předražená cédéčka, ačkoli na webu se jejich obsah nabízel zadarmo. Plné dva roky od pádu Napsteru jim trvalo, než se domluvily na podmínkách s prvním legálním prodejcem digitální hudby, firmou Apple. A především vytrvale odmítaly jakékoli dohody s nenáviděnými piráty, jichž rychle přibývalo.

150 tisíc za kus

„Potírat sdílení souborů na internetu je jako snažit se zastavit déšť,“ prorokoval už v 90. letech newyorský rapper Chuck D. Jenže vydavatelé neposlouchali a soustředili se na boj s ilegály. Napster nahradila druhá, mnohem početnější generace serverů a programů pro sdílení hudby a znovu přišly žaloby. „Kazaa je motorem mezinárodní zlodějiny porušování autorských práv. Poničila celý sektor a musí zaplatit tvrdou cenu,“ hřímal na adresu nejslavnějšího pirátského softwaru druhé generace John Kennedy, šéf IPFI.  Server skončil se stomilionovou pokutou a nepřežil. Potom ale přišla třetí vlna zosobněná sofistikovaným programem BitTorrent. Najednou je jasné, že dál už to nepůjde. Protokol dlouho neprovozovala žádná žalovatelná firma, ale jeho vynálezce, lehce autistický, geniální americký programátor Bram Cohen, který rád jezdí na skateboardu, miluje hlavolamy a tříčlennou rodinu živil z dobrovolných příspěvků od fanoušků svého vynálezu. Zásadně nic nestahoval, aby nebyl právně napadnutelný. Díky jeho programu, jenž je tak výkonný, že vážně ohrožuje i filmovou produkci náročnější na přenos dat, si miliony lidí na světě vyměňují hudbu a filmy v decentralizované síti. Před třemi lety sice Cohen firmu založil, ale žaloby nepřišly. Filmové a televizní společnosti, poučené z neúspěchů svých hudebních protějšků, začaly raději s Cohenem vyjednávat o možné spolupráci při distribuci filmů.

Stále nepřehlednější nepřítel postupně přiměl nahrávací společnosti ke kontroverznímu rozhodnutí – pustit se do žalob proti jednotlivým stahovačům. V krizovém roce 2003, kdy se v gramofirmách nejvíce propouštělo, sepsala americká protipirátská organizace RIAA první stovky obvinění. Během čtyř let RIAA identifikovala a zažalovala 25 000 lidí. Většinou se s nimi dohodne na odškodném (3–4 tisíc dolarů), může to ale skončit i mnohem hůř. Zákon totiž umožňuje za písničku nabídnutou nelegálně na síti uložit pokutu v rozmezí od 750 do 150 000 dolarů. (Nesmyslná částka za jednu empétrojku vychází z předpokladu, že stažená píseň se může na webu mnohokrát otočit, čímž se škoda násobí.)

Letos v říjnu se dostal první případ před soud. Obviněná devětadvacetiletá Jammie Thomasová z Minnesoty vinu popírala a odmítla mimosoudní vyrovnání. Porota se po čtyřhodinové debatě dohodla, že žena zaplatí 220 tisíc dolarů za 24 nabízených písniček. „Můj roční příjem je 36 000 dolarů,“ komentovala rozsudek svobodná indiánská matka dvou synů. Soudkyně Lisa Reinkeová po líčení připustila, že někteří členové poroty navrhovali dokonce maximální trest ve výši 3,6 milionu dolarů. „Kdybychom šli příliš nízko, nezastavíme tím ilegální stahování hudby,“ vysvětlila soudkyně, „lidé si řeknou – tohle můžu dělat, u federálního soudu mě to vyjde levně.“

Peníze na další akci

Nahrávací společnosti, kterým volnomyšlenkářští internetoví fanoušci už tak nemohou přijít na jméno, si touhle represí pověst zrovna nevylepšily. Vzhledem k množství žalovaných hříšníků navíc v síti končí i velmi zvláštní ryby. Třeba Gertruda Waltonová, třiaosmdesátiletá penzistka, která dostala do schránky obsílku s obviněním, že nelegálně stahuje hiphop. Stejně jako pacientka s roztroušenou sklerózou, muž, který umřel, a pohledávky měla platit rodina, či žena, která nikdy nevlastnila počítač.Plácání po ramenou nemohlo zakýt nervozitu. Všichni čekali, jak ta sázka dopadne.Většina nejočividnějších přehmatů (někteří internetoví aktivisté se domnívají, že žaloby RIAA generuje stroj) samozřejmě skončila v koši, ale o negativní publicitu bylo postaráno i tak. Lovci pirátů žalovali také několik dětí a zcela cíleně se zaměřují na univerzitní studenty, kteří patří z logiky věci k největším fanouškům sdílení hudby. „Každý z nás cítil, že není dobré to dělat,“ svěřil se ve slabé chvilce do médií nejmenovaný reprezentant velkého labelu, „ale neměli jsme na vybranou. Zvenčí to asi vypadá stupidně, ale když musíte propustit polovinu firmy, vidíte věci jinak.“

Represe však nezabrala. Za čtyři roky pronásledování pirátů se jejich počet na síti zvýšil o 69 procent – právě v tuhle chvíli si podle průměrných statistik jen na amerických počítačích vyměňuje písničky dobrých deset milionů lidí. A labely jsou na tom stále hůř. „Nemyslím si, že by to někoho zastavilo ve stahování,“ prohlásil jednadvacetiletý student z Kansasu Charlie Johnson, který musel zaplatit 3000 dolarů. „Všichni mí přátelé vědí, co se mi stalo, a stahují dál.“

V českém prostředí, kam protipirátský boj právě přichází, ještě většina hudebních hráčů tvrdé politice věří. „Vím, že jsem s tímhle názorem nepopulární, ale podle mě je stahování nelegální hudby stejné, jako když kradete v samoobsluze rohlíky. Nějaký exemplární rozsudek by u nás nezaškodil,“ říká zpěvák populární skupiny Kryštof Richard Krajčo. Šéfům zdejších filiálek globálních labelů ta slova lahodí. „Akce IFPI plně podporujeme,“ souhlasí ředitelka pobočky Warner Music Iva Millerová, „ilegální stahování okrádá umělce i firmy.“ Její společnosti se během sedmi let krize snížil obrat o polovinu a musela propustit polovinu ze dvou desítek zaměstnanců.

Jak jí ale konkrétně pomůže protipirátské tažení? V Česku zatím skončilo mimosoudním vyrovnáním v řádech statisíců korun dvacet případů ilegálního nabízení hudby (zmíněných 1700 žalob je na spadnutí). Kolik peněz se umělcům vrátilo? „Nepamatuji se, že bychom něco dostali. Vlastně ani nevím, že už nějaké vyrovnání bylo,“ diví se ředitelka Warner Music a vytáčí mobilem šéfku zdejší pobočky IFPI, která piráty pronásleduje. „Aha, tak ty peníze si nechává IFPI a využívá je na svůj provoz,“ říká Millerová za chvíli, „to je v pořádku, musejí z něčeho financovat potírání internetové kriminality.“

Raději to ještě jednou zopakujme: policie honí zloděje proto, aby měla peníze na honění zlodějů. Okradený z toho nemá vůbec nic, zlodějů neustále přibývá a potrestaní jsou nahodile vybraní. Často jde o děti, které netuší, že stahovat se nesmí, a jejichž rodiče budou splácet statisíce. „Na osvětovou kampaň bohužel v současné době nemáme peníze,“ říká lovec pirátů Pavel Bodiš z IFPI.

Americký expert David Kusek si myslí, že právě touhle podivnou strategií nahrávací průmysl definitivně ztratil body: „Ze sporů RIAA bylo vybráno nějakých 30–40 milionů dolarů. Ale nic z toho nejde muzikantům. Všechno dostanou právníci. Je to neuvěřitelné plýtvání. Představte si, že by firmy vzaly tyhle peníze a investovaly je do hledání nových možností.“

Poučení z Radiohead

Dřív než manažeři od Warnerů nebo Sony se v měnící se době rozkoukali sami hudebníci. Ti nejlépe vědí, že klesající prodeje nahrávek neznamenají, že o hudbu není zájem. Návštěvnost koncertů v posledních letech vytrvale roste, výborně se prodávají trička a další suvenýry, lehce roste i legální prodej digitální hudby na webu nebo prodej písniček do mobilů. „Hudba nevyšla z módy, naopak. Nikdy nebyl lepší čas být umělcem nebo posluchačem,“ myslí si Chris Anderson, šéfredaktor vlivného magazínu Wired, který píše o kultuře a nových technologiích. Problém je, že není zdaleka jasné, kdo a jakým způsobem bude v téhle nestálé situaci na hudbě vydělávat peníze.

Několik globálních popových hvězd se letos odhodlalo vyzkoušet nové cesty. Paul McCartney nebo písničkářka Joni Mitchellová prodali novou desku nikoli v upadajících obchodech s muzikou, ale prostřednictvím řetězce kaváren Starbucks. Prince poslední novinku vydal zdarma jako přílohu britského bulvárního deníku Mail On Sunday a následně uspořádal v Londýně sérii jednadvaceti koncertů – všechny se vyprodaly do posledního místa. Madonna dala letos v létě po pětadvaceti letech sbohem firmě Warner Music a přešla ke společnosti Live Nation, která se jí kromě vydávání desek postará i o koncertní turné, prodej suvenýrů a propagaci. Cestu, jak svou peněženku osvobodit od prodeje desek, hledá kdekdo.

Dlouho se čekalo na odvážlivce, který dá horkou novinku k dispozici na síť zadarmo a tím se pokusí konkurovat nelegálnímu stahování. Mezi méně známými umělci se pár průkopníků objevilo – stahovat volně a legálně můžete například písně rockové kapely ze Seattlu Harvey Danger, kanadské písničkářky Jane Siberryové, její krajanky Allison Croweové nebo neworleanského rappera Lila Waynea.

Průlom z vyšších pater pop-music přišel letos v říjnu. „Mám rád lidi z naší nahrávací společnosti, ale přišel čas, kdy se musíte ptát, jestli je ještě někdo potřebuje,“ prohlásil diplomaticky zpěvák britské skupiny Radiohead Thom Yorke, když mu po čtyřech deskách vypršela smlouva s mateřskou EMI. A vzápětí oznámil, že očekávanou novinku In rainbows si Radiohead vydají sami a bude na internetu ke stažení za libovolnou částku, tedy i zadarmo. „Točí se mi z toho hlava,“ nešetřil uznáním Kelly Curtis, veterán hudební branže a současný manažer skupiny REM, „je to velice inspirativní.“

Plácání po ramenou ovšem nemohlo zakrýt jistou nervozitu – celý hudební byznys čekal, jak tahle sázka na nejistotu vyjde. Nedopadlo to až tak růžově. Sami muzikanti na průkopnickém počinu pravděpodobně vydělali – tím, že jim zůstává naprostá většina peněz a nemusejí se o ně dělit s vydavatelstvím, distributorem, obchodníkem ani lisovnou (dnes mají autoři z prodeje maximálně pětinu, zbytek spolkne vydavatel, distributor, marketing a další služby). Ale nijak veselé to není. Podle posledních informací za desku zaplatilo jen 38 procent lidí, kteří si ji stáhli. A pouhých šestnáct procent poslalo muzikantům na účet sumu přesahující osm dolarů, tedy cenu, za jakou se dá hudební album obvykle koupit v legálním obchodě iTunes.

„Jsem překvapen, kolik lidí si to stáhlo zadarmo,“ říká newyorský finančník Fred Wilson, který se specializuje na investice do začínajících webových projektů. „Většina konzumentů to cítí tak, že za digitální hudbu se nemá platit.“ Jiní komentátoři se domnívají, že Radiohead zachránilo to, že jednali z pozice globálně populární skupiny. „Myslím, že všichni přehlížejí jeden velmi důležitý aspekt,“ podotýká Michael Laskow, šéf firmy TAXI, která zastupuje umělce. „Radiohead byli 15 let financováni svým vydavatelem. To jim pomohlo si vybudovat milionovou fanouškovskou základnu, takže teď z ní mohou inkasovat. Ale otázka zní: mohou v budoucnu tenhle model využít nováčci?“

Bude to ještě horší

Je to opravdu velká hádanka – pokud nahrávací společnosti přijdou o peníze a ztratí důvěru v další investice, kdo poskytne talentovaným začátečníkům injekci nezbytnou k tomu, aby si vybudovali jméno a publikum? Během sedmdesáti let, kdy právě dosluhující systém fungoval, sklidil spoustu kritiky – že muzikanty vykořisťuje, selektuje jen mainstreamové hvězdy a ostatním nedá šanci, předražuje nahrávky. Ale v jedné věci byl funkční – když skauti gramofirem objevili na ulici skutečný talent, zaplatili mu studio, propagaci, dostali ho do médií. „Udělali ho“ a pak sklízeli zisky. Tahle rovnice neplatí jen na úrovni megahvězd jako Madonna nebo U2. V malém měřítku podle ní fungují i nezávislé vydavatelské společnosti na lokálních trzích. A ty jsou na tom dnes stejně bledě jako giganty typu Sony nebo Warner Music.

„Na českou scénu bude mít současná krize dost špatný vliv,“ myslí si frontman táborské skupiny Sunshine Kay Buriánek. V byznysu se vyzná – jeho kapela léta koncertovala ve Spojených státech, má za sebou spolupráci s tamější nahrávací společností. „Zdejší prostředí je zkostnatělé, firmy mají málo odvahy do někoho investovat. A to se ještě zhorší,“ vysvětluje Buriánek. „Firma podepíše smlouvu s kapelou, ale jakmile by se stala terčem stahování, což ohrozí návratnost peněz, zase ji pustí.“ Tenhle efekt je podle něj mnohem nebezpečnější než to, že by stahovaná nebo vypalovaná alba nějak dramaticky připravila muzikanty o zisky. „Vyděláváme hlavně na koncertech,“ říká Buriánek a dodává: „Pokud se dokážeme domluvit s firmou, chtěl bych příští desku nabídnout zadarmo nebo alespoň nějakým alternativním způsobem.“

Ani umělci, kteří prodají pětkrát až desetkrát víc výlisků než Sunshine, si v Česku nahrávkami nevydělávají. „Živé hraní je podstata hudby a to mě taky živí,“ říká oblíbená písničkářka Radůza, „a jestli nějaký studentík obtočí mou desku, tak mi to žíly netrhá.“ O něco naštvanější je zpěvák Richard Krajčo. Ostatně není divu – jeho kapela Kryštof patří na českých webech k nejstahovanějším a nelegální kopie jejích alb jdou přinejmenším do desítek, pravděpodobně do stovek tisíc. „Sice se živím především koncerty, ale štve mě to. Dělat muziku je práce jako každá jiná a nevím, proč by si ji někdo měl brát zadarmo,“ říká Krajčo.

Konec hitu

I Richard Krajčo si myslí, že stahovací revoluce ztíží pozici začínajícím kapelám. „Je to tak – před pár lety jsme vydávali tak čtyři pět debutů ročně, dnes polovinu,“ přitakává umělecký ředitel pražské pobočky firmy Sony-BMG Petr Čáp.„A dáváme si mnohem větší pozor na to, aby měl interpret komerční potenciál.“ Podobnou změnu hlásí i nejvýznamnější z českých nezávislých labelů, brněnský Indies Records, který vydává třeba Radůzu nebo skupinu Traband. „Debut je nejistá investice, která se téměř nikdy nevrátí – většinou nejdřív u druhé desky,“ říká šéf značky Miloš Gruber.„Příjmy nám klesly asi o třetinu, takže si jich nemůžeme dovolit tolik jako dřív.“

Chybějící peníze a svaly nahrávacích společností podle optimistů může nahradit internet. Na rozdíl od systému vyvolených chráněnců si webovou stránku, profil na Myspace nebo video na YouTube může pověsit každý. „Internet bude zavalený množstvím hudby a nevyznáte se v tom,“ namítá Krajčo, „ten předvýběr, který dělaly firmy, nebyl ideální, ale fungoval.“ Klíčová otázka zní, jestli má světová síť mechanismy, jak vytáhnout na světlo a proslavit opravdu zajímavé věci. Případy, kdy se to podařilo, jako třeba britská kapela Arctic Monkeys, jsou zatím jen ojedinělé a nedají se dost dobře zobecnit. „Pověsit něco na internet bez marketingu je jako vystřelit to do vesmíru,“ říká skepticky šéf protipirátské IFPI John Kennedy. A protentokrát se shodne i s liberálním hudebním futuristou Davem Kuskem:„Nový umělecký model říká, že každý může nahrát a distribuovat hudbu. Opravdu těžká část je ovšem propagace. Svět je plný hudby – a pravou hrůzou umělce je, že si ho nikdo nevšimne. Prostor je přehlcený a bude to ještě horší.“

Zase na šňůře

Opusťme teď na chvíli svět hudebních magnátů, tápajících hudebníků a nenasytných pirátů a podívejme se, co čeká posluchače. Nikdo nepochybuje o tom, že nahrávky zlevní – v digitální verzi pravděpodobně na nulu. U té fyzické se naopak dá očekávat snaha o exkluzivitu – posluchač musí mít pocit, že peníze nevyhazuje zbůhdarma. Určitou představu dává doplňková edice zmíněného, na síti volně dostupného alba Radiohead. V obchodech dostanou fajnšmekři za osmdesát dolarů luxusní sadu obsahující rozsáhlý booklet s texty a fotografiemi a k tomu nahrávku ve třech vydáních – na CD, vinylu a počítačovém USB portu. A osm písní navíc jako bonus.

Hudba se přestěhuje jako placená služba do mobilních telefonů, za něž jsou lidé zatím ochotní dávat peníze bez potíží. Bude se prodávat do internetových televizí, videoher a webových reklam, navěsí se na ni inzeráty, kde jen to půjde, aby firmy vyspravily díry v prodeji. Tvůrčí přístup k obchodu, propagaci a komunikaci s fanoušky se stane důležitou součástí úspěchu. Publicitu má v současnosti zajištěnu ten, kdo najde zajímavý model prodeje. Třeba němečtí Einstürzende Neubauten – byť jde opět o globálně úspěšnou skupinu – už několik let vyvolávají zájem unikátním systémem komunikace s fanoušky. Ti si mohou koupit přístupová práva k těsnější spolupráci s kapelou a pak ovlivňovat výslednou podobu nahrávek. Ale někdy stačí jen drobný detail – britské metalové skupině Fightstar například nedávno zajistilo pozornost vydání zmutovaného nosiče, jenž je z jedné strany cédéčkem a z druhé vinylovým singlem pro gramofony.

Fanoušky lákají všichni – třeba pražská kapela Eggnoise, která zatím vydala jedno CD u Sony a jedno vlastním nákladem, má do budoucna zajímavý plán. „Chceme natočit album zhudebněných hororových příběhů,“ vysvětluje její člen Ondřej Galuška.„Uděláme to sami, ale nevydáme je fyzicky. Jednotlivé písničky budou naši fanoušci, kteří se zapíší do seznamu, postupně zdarma dostávat e-mailem.“

Starý hudební model fungoval jako jednosměrný kanál – firmy napumpovaly vybrané umělce a rádia s televizemi přesvědčily posluchače k nákupu CD. Systém, který se pravděpodobně blíží, je mnohem nepřehlednější a vyžaduje větší osobní iniciativu. Svou roli sehrají hudební média a zcela jistě se v něm uplatní i současná vydavatelství – pokud nepropásnou asi poslední šanci se transformovat. „Budoucnost vidím v tom, že firma se bude starat o umělce kompletně,“ říká ředitelka českých Warner Music Iva Milerová,„nejen vydávat nahrávky, ale také zajišťovat koncerty, dělat mu propagaci, merchendising - tedy prodej triček, čepis a tak podobně.“ Výprava do nového terénu, kde číhá zavedená konkurence koncertních agentur, ředitelku přiměla uvažovat i o riskantním kroku, který zní nadějně pro nováčky na scéně. Warner Music, kteří léta českou hudbu prakticky ignorovali, se chystají na lov neznámých talentů. „Všichni ostatní velmi omezují vydávání debutů, ale my je chceme začít hledat a domluvit s nimi tento druh široké spolupráce. Dva nové umělce už máme, zbývá podepsat smlouvy.“

Šéfredaktor magazínu Wired Chris Anderson nedávno publikoval prorocký článek, v němž napsal, že v zábavním průmyslu končí éra, kdy dominovaly hity. Ekonomika hudby i filmu dlouho směřovala k výrobě nemnoha unifikovaných a maximálně výdělečných produktů a jejich zpoplatněnému opakování. Nová éra, v níž už opakování nenese peníze, decentralizuje trh a přináší mnohem pestřejší nabídku a také možnost osobnější volby. „Opouštíme tyranii špiček,“ píše Anderson. „Masový trh se drobí na milion minitrhů. Hity tu budou vždycky, ale skončil jejich monopol.“

A hudebníci? Navzdory tomu, že je pirátství mělo připravit o chleba, se s internetovou realitou pomalu smiřují. Na koncertních turné už přežili horší časy a současná doba, v níž lidé unavení celodenním sezením u počítače lační po autentických zážitcích, živému hraní přeje. „Ve skutečnosti je tohle cesta, kterou stejně vždycky šla většina umělců,“ říká o koncertním kočování David Kusek, „teď se jen tekuté písky hudebního byznysu hnuly a formují zcela nový propagační model, v jehož středu stojí fanoušek. Buďte si jistí, že to bude zábava.“

Záhada Radiohead

Letošní album pověšené na síť s cenovkou Je to na vás není první událostí, kterou britská kapela Radiohead vzrušila svět internetu. V roce 2000 uniklo tři měsíce před oficiálním vydáním na síť její nové album Kid A. Nahrávku si okamžitě začaly stahovat desetitisíce fanoušků. Málokdo čekal, že by oficiální vydání CD mohlo mít výrazně úspěšný prodej – Radiohead se nikdy v USA nedostali na žebříčku nejprodávanějších alb do první dvacítky. Kid A bylo navíc považováno za nejalternativnější počin v historii kapely s nevelkým komerčním potenciálem. Svět se ale přepočítal – po vydání se album, masivně stahované z internetu, paradoxně vyšvihlo na první příčku žebříčku. Tahle událost pak dala vzniknout úvahám, zda server Napster nefunguje spíše jako propagace než konkurence oficiálních vydání.

Co se smí a co ne

Existuje spousta způsobů, jak se dnes dá na internetu dostat k hudebním nahrávkám. Některé vás ovšem mohou přijít pěkně draho. Z právního i etického hlediska je samozřejmě nejlepší stahovat hudbu legálně a za peníze. V Česku v současné době funguje několik on-line obchodů s hudbou – největší nabídku má iLegalne.cz, Allmusic.cz a T-mobile.cz, jedna píseň stojí obvykle mezi třiceti a čtyřiceti korunami. Nevýhodou legálních obchodů je to, že proti bezbřehé říši sdílené hudby mají značně omezenou nabídku. Nakupovat v největším a dobře zásobeném globálním obchodu iTunes u nás stále nejde, protože pro provozovatele služby je Česko příliš malý trh s vyšším rizikem při internetových platbách.

Kdo chce vyzkoušet dobrodružnější cestu, najde na síti nekonečný oceán hudby zdarma. Nejpopulárnější formou sdílení jsou tzv. torrenty a huby. Pro oba platí stejné pravidlo – stahovat do svého počítače je možné legálně cokoli, tedy i soubor chráněný autorským právem. Trestné je ovšem takový soubor nabízet.

Torrenty (například www.torrentspy.com) představují velmi sofistikovaný model, jak na webu rychle najít nejlepší cestu k vybrané hudbě. Do problémů vás nedostanou: česká odnož protipirátské organizace IFPI je nemonitoruje.

Pokud ovšem máte zájem o českou hudbu, torrentové portály vás neuspokojí. Nabídka na hubech je výrazně větší. Na hub, tedy stránku, skrze niž si hudební a filmoví piráti vzájemně nabízejí soubory, vás administrátor zpravidla nepustí bez toho, abyste něco nabídli. Například na největším českém hubu (www.bestofallhub.com) musí dát zájemce o stahování do placu alespoň 5 gigabytů souborů.

Je to riskantní? Pokud volíte hub zaregistrovaný v cizině, pak prakticky ne, na českém nebezpečí výrazně roste. „Sledujeme deset až dvanáct největších českých hubů,“ říká Pavel Bodiš z IFPI. „Trestní oznámení jsme zatím dávali na uživatele nabízející velké objemy dat.“ IFPI se během loňského a letošního roku spolu s českou protipirátskou unií podílela na 1700 případech, napřesrok počítá s dalšími stovkami. Usvědčit někoho z pirátství není díky systému IP adres technicky žádný problém. Vyklouznout z obvinění se podaří jen těm, kteří sdíleli hudbu v práci a k jejich počítači mělo přístup více lidí. Částka, kterou musí usvědčený uživatel zaplatit, je poměrně vysoká: 4200 korun za jeden nabízený gigabyt hudby. Pokud by spor nechal dojít až k soudu, pravděpodobně zaplatí totéž a navrch mu hrozí podmínečný trest.