Chemická zbraň zubní pasta

Za pět eur plus poštovné lze po internetu objednat jubilejní zubní pastu Chlorodent. Chemická továrna Dental-kosmetik z Drážďan takto připomíná století velkého německého vynálezu. První moderní pastu namíchal poprvé v roce 1907 lékárník Ottomar von Mayenburg v lékárně na drážďanském Altenmarktu.

Složení jeho prvního chlorodentu není známé přesně, ví se, že obsahoval soli, mátový olej a drcenou křídu na řádné vydrhnutí chrupu. Od té doby se zubní pasta stala samostatnou vědeckou kategorií a ústní dutina teď připomíná bojiště pro chemickou válku.

Zatímco předkové si zuby škrábali křídovým práškem, případně popelem, sofistikované zubní pasty se předhánějí, která má nižší RDA, tedy abrazivitu. Obyčejná pasta má hodnotu RDA 70–120, ovšem ty nejjemnější mívají třeba jen dvacet až čtyřicet. Zuby bělí jemně jako labutěnka: například nanočásticemi peroxidu vodíku anebo za pomoci miniaturních částeček silikátu, kterými se za obvyklých okolností leští třeba lak mercedesu.

Dalším velkým tématem badatelů je fluor: v jaké sloučenině ho do pasty přidat a kolik. Hlavní je tato starost u dětí. Podle měření společnosti Weleda děti do sedmi let polovinu zubní pasty ze svého kartáčku snědí. Přemíra požitého fluoru vytvoří na druhých zubech, které se právě vyvíjejí, bílé skvrny. Starostliví výrobci dělají dětem speciální pasty bez fluoru, zato třeba s enzymy z mateřského mléka.

Obecně se i mezi high-tech vynálezy uplatňují ingredience jak z von Mayenburgovy lékárny: třezalka, myrha, olej z hřebíčku či indický nimbin. Nimbin se nejsnáze získá takto: ulomí se větévka ze stromu zederachu indického. Ta se rozkouše. Uvolní se nahořklá látka. Rozžvýkaná větvička pak poslouží jako zubní kartáček. Doporučeno miliardou obyvatel Indie, kde je jeden zubní lékař na tři sta tisíc obyvatel.