Nesahej mi na penzi

Současná situace připomíná stávkující zemi v roce 1995.Napoleon jednou prohlásil, že s bajonety lze dělat ledacos, ale nedá se na nich sedět. Jeho výrokem je možné parafrázovat i Francouze. Jde s nimi podnikat cokoliv, pouze jim člověk, lépe řečeno politik, nesmí sáhnout na jejich jistoty.

Momentálně se o tom přesvědčuje prezident Sarkozy a jeho vláda. Byť byl zvolen díky ambicióznímu programu založenému na rozchodu s praktikami minulosti a reformách, Francouzi se opět bouří. V úterý 13. listopadu začíná časově neomezená stávka železničářů, o den později odstartuje vypínání proudu státní energetický monopol EDF-GDF, nespokojení učitelé a pošťáci opustí svá pracoviště 20. listopadu, navíc už přes týden se studenti pokoušejí obsadit hlavní univerzity.

Marxismus jako droga

Co tak hrozného vláda Françoise Fillona připravuje? Státní zaměstnanci by do důchodu měli odcházet po 40 odpracovaných letech. Zatím to činilo 35 či 37 roků. Oproti soukromému sektoru, kde se musí pracovat 42 let, by také neměli mít velké daňové úlevy, ale ani výhodu v podobě vypočítávání důchodu z hrubé mzdy.

Proč se k nespokojenosti připojili studenti, kteří mají do důchodu ještě daleko? Na jedné straně nesouhlasí s nedávno přijatou reformou o autonomii univerzit. Údajně nastoluje finanční nerovnost mezi školami, ale premiér tento důvod odmítl, neboť stát se zavázal případné rozdíly dorovnávat. Podle Fillona jde spíše o politicky motivované hnutí. Marxismem často omámený francouzský student vskutku pravidelně reaguje tak, jako kdyby přísahal na okřídlenou větu politologa a historika Jeana-Françoise Revela:„Levice se někdy může mýlit, ale pravice nemůže mít pravdu nikdy.“

Současná situace tak silně připomíná rok 1995, kdy po dobu pěti týdnů byla celá země zablokovaná stávkujícími státními zaměstnanci, nesouhlasícími se sociálními reformami vlády Alaina Juppého. Tehdejší i dnešní premiér přitom prohlásili: „Vydržíme!“ Juppé nakonec kapituloval.

Štědrý sociální systém má své kořeny v poválečné době, kdy země zakusila třicet let bezprecedentní prosperity a díky americké pomoci, ale i pracovitosti svých obyvatel nahromadila bohatství, jež se zdálo bezedné. Smysl pro sociální spravedlnost a solidarita mezi společenskými třídami jsou však ve francouzské politice tradičně přítomné už od dob revoluce, a tak se v příhodném okamžiku blahobytu lehce zrodil princip zaopatřovacího státu. Ten sice zvýšil životní úroveň, ale zároveň populaci navykl na bezstarostný luxus. Nadto tato velkorysá sociální politika vyprodukovala astronomické dluhy.

Reformy ano, ale beze mne

Když se člověk s Francouzi baví anebo poslouchá takto tematicky zaměřené mediální diskuse, většina z nich si neúnosnost situace uvědomuje. Energický kandidát Sarkozy dostal hlasy od voličů, poněvadž přesně pojmenovával problémy, jež Francii sužují, a v zájmu ozdravění země i zlepšení její zahraniční prestiže sliboval to, co jeho vláda nyní podniká. Právě proto v prezidentských volbách zvítězil.

V posledních letech je však ve Francii už bohužel smutnou tradicí, že v okamžiku, kdy kabinet přistoupí k praktickým krokům, oheň je ihned na střeše. Nepopulární, ale potřebná řešení jako šetřit, pracovat, věřit svým schopnostem a nespoléhat se na stát, jimž voliči tleskají v době kampaně, jsou vždy razantně odmítnuta. Nelze se tak vyhnout myšlenkám o kolektivní schizofrenii, čemuž nahrávají i nejčerstvější výsledky rozsáhlého veřejného průzkumu. Po šesti měsících u moci by dnes Sarkozy zvítězil nad socialistickou kandidátkou Royalovou ještě výraznějším rozdílem: 55 % proti 45 %. Přesto 59 % respondentů s jeho politikou není spokojeno.

Mediálně všudypřítomný prezident prý o svých vnitrostátních i zahraničních aktivitách sice vytváří pozitivní obraz, leč dopad na životy obyčejných Francouzů to nemá žádný. Jinými slovy, realita se nemění.

Realita se ovšem nezmění nikdy, pokud se nezmění samotní Francouzi. Pokud si 61 % dotazovaných bude nadále myslet, což opět dokládá průzkum veřejného mínění, že potřebné reformy se netýkají jejich osobních životů, ale ostatních spoluobčanů, nepohne s touto zemí nic. A šanci dnes přitom má, neboť mimo zmíněné reformy Sarkozyho vláda začala s deregulací pracovního trhu, usiluje o snížení státního dluhu i daňové zátěže, což by mělo povzbudit soukromé podnikání a snížit dlouhodobě vysokou nezaměstnanost. Jde o úspěšně vyzkoušené recepty, jež na počátku osmdesátých let u sebe aplikovaly ekonomicky obdobně nemocné Spojené státy i Velká Británie.

Ve Francii se v těchto dnech zkrátka rozhoduje o tom, jaká bude tato země v budoucnu. Jestliže se 55 % občanů, kteří by stále volili Sarkozyho, konečně probere ze zahleděnosti do nefunkčního a zastaralého sociálního modelu, znamenalo by to, že Francie vstoupila do 21. století. Tím lépe i pro Evropu.