Kolik stojí deprese

Deprese je čtvrtým největším zdravotním problémem na světě – měřeno podle počtu let, kdy pacient nemůže žít plnohodnotným životem. Tato nemoc má přitom větší dopad na fyzické zdraví než chronická onemocnění typu angíny, cukrovky, artritidy nebo astmatu.

Přesto se pro léčbu či prevenci deprese nedělá dost. Pacienti v rozvinutých zemích mají mnohem nižší pravděpodobnost, že se jim dostane odpovídající péče, než nemocní s artritidou či astmatem.

Léčba deprese bývá často, byť ne vždy, účinná. Má přitom smysl do ní investovat. Americké studie ukazují, že „depresní screening“ vedený s cílem najít zaměstnance, jimž by léčba deprese mohla prospět, se zaměstnavateli vyplatí. Snižuje totiž mimo jiné náklady na zdravotní pojištění a zkracuje dobu, kterou pracovník tráví na nemocenské. Podobné výsledky mají pokusy uskutečněné v Británii: dvouletá léčba jednoho pacienta může stát 750 liber, pravděpodobně však umožní nemocnému během tohoto období o měsíc déle pracovat – a měsíc práce navíc má hodnotu 1880 liber.

Řada lékařů není však pro rozpoznávání duševních onemocnění dostatečně kvalifikována. Mnozí nemají informace o nejnovějších metodách léčby. Pacienti ovšem často ani žádnou léčbu nevyhledávají, protože duševní choroby stále nesou určité stigma, kvůli němuž se s nimi lidé smiřují obtížněji než s nemocemi fyzickými.

Můžeme se naučit depresi předcházet? Některé formy této choroby jsou podle všeho geneticky podmíněné. Zdá se však, že značná část duševních chorob je výsledkem vlivu prostředí. Řada nedávných studií ukazuje, že lidé, kteří tráví více času s rodinou a přáteli, bývají se svým životem spokojenější. Naopak dlouhá pracovní doba, a zejména hodně času stráveného na cestě do zaměstnání přispívají ke stresu a nespokojenosti. I uvolnění a spokojení lidé samozřejmě mohou trpět depresí, avšak je rozumné předpokládat, že pravděpodobnost deprese je u nich nižší.

Vlády nemohou uzákonit pocit štěstí nebo zakázat depresi, mohou však pomoci zajistit, aby lidé měli čas relaxovat s přáteli a aby k tomu měli k dispozici příjemná místa.

Autor je profesorem bioetiky na Princetonské univerzitě.