Ještě žijeme, tak co!
Sám si s povzdechem odpovídá: „Ještě dlouho, moc dlouho.“ V závěru poslední povídky mu docházejí síly, ale když ho chlapi v hospodě posadí ke stolu a on vidí, že o něj mají strach, jeho pomačkaný somrácký škleb se promění v úsměv.
Na první pohled nic povzbuzujícího. Lidé jsou tu všední, žijí na vsi či v malém městě, rodinné poměry mají – pokud vůbec nějaké – neuspokojivé, pokud pracují, pak mají zaměstnání nepřitažlivá. Takové jsou postavy a atmosféra prozaické prvotiny Stanislava Berana Až umřeš, nikdo ti nebude chtít sahat na prsa, souboru pětadvaceti povídek, tematicky, životním pocitem, povahou hrdinů, jazykem i stylem podivuhodně jednotného a soudržného.
Psí bouda je volná
Ústředním místem, kam Beranovy postavy většinou míří, je hospoda. Právě alkohol je snad jediným průvodcem, někdy i útočištěm v jejich samotě. Není to tedy svého druhu inspirativní haškovsko-hrabalovská česká hospoda, kde pivo uvolňuje řeči jako náhradu všednosti života, ale obyčejná nálevna alkoholu, sice potřebná, avšak bezútěšná, kde jediné oživení způsobí, když se někdo zpije do němoty nebo se začne rvát. Ale i to je vlastně všední: když zůstane v desce stolu zaseknutá lopata, která někoho mohla zabít, hostinská zůstává lhostejná, jenom dává najevo, že jí překáží při roznášení piva.
Jeden z Beranových osamělců najde své místo v lokomotivě na vyřazené koleji. Její kovové pláty jsou zprohýbané, jak se je někdo pokoušel urvat a zpeněžit ve výkupu. Mašina mu proto připomíná živého tvora, jemuž se zaživa stahuje kůže, čeká, kdy ji „stejně někdo očeše, urve první plech a sloupne ji jako banán…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
