Věda jako zábava

Čeští vědci se tradičně umísťují na žebříčku popularity profesí vysoko; v letošním průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění dokonce na druhém místě hned za lékaři. Až na výjimky přitom badatelé u nás nejsou ani tak skvělí jako desetibojaři či bohatí jako hokejisté, přitom profesionální sportovci obsadili až místo jedenácté. Čím to, že jako věční šťouralové nekončíme po právu někde uprostřed mezi život zachraňujícími doktory a rozptýlení poskytujícími čutálisty, ale mnohem blíže k těm prvním?

Obvykle se prestiž vědců u nás vysvětluje již od Rakouska zakořeněnou úctou k titulu doktor. Je-li to pravda, pak se trochu přiživujeme na popularitě medicínských doktorů, kteří, na rozdíl od těch přírodovědných či společenskovědných, dokážou předepsat ulevující prášek. Mladá generace se ale dívá skepticky na praktiky z dob mocnářství, přesto je prestiž vědců ve společnosti setrvalý fenomén. Zřejmě máme jako vědci vztahy s veřejností, které nám „pí ár“ (public relations) agentury mohou jenom závidět.

Ve vztahu k vědě osciluje veřejnost ve světě mezi dvěma póly. Prvním je pozitivní přístup, rozšířený nejvíce v USA, který vidí ve vědě zdroj nových technologií, přinášejících finanční efekt. Druhý, západoevropský pohled je více skeptický. Nové technologie, jejichž použití se může vymknout kontrole, jsou vnímány jako hrozba.

Nabízí se ale ještě jeden úhel pohledu: věda je zajímavá a vzrušující sama o sobě. V Británii je takto věda dlouhodobě prezentována v řadě skvělých pořadů BBC. A ani u nás na tom nejsme v tomto ohledu úplně špatně. Guru českých popularizátorů Jiří Grygar již přes čtyřicet let přitažlivým způsobem vzdělává veřejnost v astronomii a příbuzných vědách. Po revoluci pak vyrostla nová generace v řadě dalších oborů. Zejména v biologii a geologii dnes máme osobnosti, které veřejnost nejen informují, ale i provokují k zamyšlení. Příkladem za všechny může být Vojtěch Novotný, líčící neuvěřitelné zvyky papuánských kmenů, které jsou při bližším pohledu tak podobné těm našim. Či Jan Zrzavý, spekulující s čtenářem o tom, že velký mozek nemají lidé jako evoluční výhodu, ale spíše jako ozdobný přívažek (něco jako paví ocas), se kterým se však dá jakž takž žít.

Úkolem vědců je a bude přesvědčovat veřejnost, že jejich práce společnost obohacuje a neohrožuje ji. Zároveň je však důležité i ukázat, že sledovat vědu v akci může být ohromná zábava, skoro jako fotbal.

Autor je chemik.