Toulavý pes ve studené válce

Byl to takový americký sen v sovětském balení. V létě roku 1957 se bezprizorně potulovala ulicemi Moskvy a hledala v popelnicích něco na zub. Za pár týdnů z ní byla chlouba sovětského impéria a první živý obyvatel planety Země, který se podíval na oběžnou dráhu. Její obrázky se tiskly na známky a populární umělci východního bloku o ní skládali písně. Kdyby si ovšem tříletá fenka Lajka mohla vybrat, je pravděpodobné, že by před slavnou výpravou do kosmu dala přednost životu mezi moskevskými popelnicemi.

Poletíme a hotovo

Sovětský svaz triumfoval a Američané tiše záviděli. Začínal podzim roku 1957, z kazašského kosmodromu Bajkonur právě vzlétla do vesmíru družice Sputnik a dosáhla oběžné dráhy Země. Úspěšný pokus se v sovětsko-amerických závodech v dobývání kosmu stal klíčovým mezníkem, stejně jako později let Jurije Gagarina nebo první kroky Neila Armstronga na Měsíci.

Na oslavě po vypuštění Sputniku vůdce sovětských komunistů Nikita Chruščov jen zářil a hlavou se mu honily další smělé plány. Vzal si stranou vrchního konstruktéra kosmického programu Sergeje Koroljova a oznámil mu, že by blížící se čtyřicáté výročí bolševické revoluce rád oslavil dalším průnikem do vesmíru. Do narozenin říjnové revoluce ovšem nezbývaly ani čtyři týdny. Koroljov namítal, že za tak krátkou dobu nestihne druhou družici připravit, ale kremelský vládce byl neoblomný – poletí se a hotovo.

Vypukly horečnaté přípravy, všechno se dělalo narychlo a bez zkoušek. Tentokrát měl ve Sputniku letět živý tvor. Nebyla to novinka. V americkém i sovětském kosmickém programu se zvířata využívala už od konce 40. let. Zatímco američtí konkurenti volili za pasažéry prvních raket především opice, Rusové dávali přednost psům. Obě velmoci zkoumaly, zda je živý organismus schopen vydržet stav beztíže a záření, a pokoušely se předejít lidským obětem. A ne vždycky to dopadlo dobře – z celkem třinácti psů, které Rusové během průkopnické dekády poslali vzhůru, se živých vrátilo jen osm.

Fenka Lajka byla první ze psů, který dosáhl orbitální dráhy Země. A byla také jediná, kterou dobyvatelé kosmu odepsali ještě před startem. V šibeničním termínu, jejž Chruščov nařídil, konstruktéři nedovedli postavit družici, která by se dokázala vrátit na Zemi.

Je mi to líto

Sověti si jako budoucí kosmonauty vybírali toulavé moskevské křížence. Očekávali, že budou odolnější než domácí mazlíčci. Dávali přednost fenám, protože močí bez zvednutí nohy, a nepotřebují tedy tolik místa. „Výcvik“ budoucích kosmonautek spočíval především v několikatýdenním uzavření zvířete do těsné krabice, aby si zvyklo na omezený pohyb. Následovalo oblékání do skafandru, návštěva centrifugy, simulující obrovské přetížení, a pobyt v komoře, která hlučí a vibruje jako startující raketa. Ze tří psů, které měl tým na podzim roku 1957 k dispozici, byla jako nejzdatnější adept pro let vybrána tříletá fenka Kudrjavka. Vědci usoudili, že až nastane čas sovětského triumfu, znělo by její jméno západním médiím příliš krkolomně, takže hrdinka dostala elegantnější přízvisko Lajka. Rozhlasové posluchače pár dní před odletem pozdravila zaštěkáním a 3. listopadu 1957 na palubě Sputniku 2 vystřelila na oběžnou dráhu.

Vítězná zpráva o prvním živém tvoru ve vesmíru, kterou Rusové záhy pustili do médií, o plánovaném osudu fenky neříkala ani slovo. Organizacím na ochranu zvířat ale rychle došlo, co nastane, a v západních metropolích propukly nečekaně mohutné protesty před sovětskými ambasádami.

Podle původních plánů měla šestikilová Lajka, oblepená senzory a přivázaná popruhy v těsném prostoru, kde se nemohla otočit, vydržet živá deset dní. Všem bylo jasné, že misi nepřežije, ale záchvěv soucitu vědce vedl k tomu, že jí místo mučivě pomalé smrti naplánovali po deseti dnech letu otrávenou dávku želatinové potravy. Jenže se to zvrtlo. Jakmile Sputnik odstartoval, přístroje na bajkonurské základně ukázaly, že Lajka dýchá trojnásobně rychleji a její srdeční pulz se více než zdvojnásobil. Když družice dosáhla oběžné dráhy, vystresované zvíře se trochu uklidnilo. Narychlo smontovaná technika ovšem nedokázala udržovat v „kabině“ přijatelnou teplotu. Čtyřicetistupňové vedro dokázala fena – kříženec polárního plemene husky – přežít jen několik hodin. Družice s mrtvým tělem shořela v atmosféře na jaře roku 1958.

Následujících pětačtyřicet let Rusové mlžili o tom, co se na palubě Sputniku opravdu dělo. Tvrdili, že Lajka žila několik dní, světem kosmonautiky kolovaly neprověřené fámy.

Psy do vesmíru výzkumníci z Bajkonuru posílali dál. A pro úplnost je nutné dodat, že v tom nebyli sami. Americký vesmírný program zacházel se zvířaty obdobně a opic zabitých v kabinách družic při nepovedených návratech do atmosféry v jeho historii také pár najdeme. „Položili své životy ve jménu technologického pokroku a vydláždili lidstvu cestu do vesmíru,“ píše vzletně oficiální materiál americké NASA.  Jistou sebereflexí nakonec prošel alespoň člen Koroljovova týmu Oleg Gazenko – muž, který Lajku vycvičil a vybral pro průkopnický let. „Práce se zvířaty byla pro nás utrpením. Čím víc času uplynulo, tím víc je mi to líto,“ prohlásil Gazenko na konferenci v Moskvě v roce 1998. „Neměli jsme to dělat. Nedozvěděli jsme se z téhle mise dost na to, abychom ospravedlnili smrt psa.“