Televize

„Otevřu oči a nic nevidím. Jediné, co si pamatuju, je, že se stala nějaká nehoda.“ První věty vnitřního monologu vypravěče filmu Ruská archa (2002) jsou zahaleny v úplné tmě. Poté se aktér splývající s hledáčkem kamery vynoří mezi aristokraty oblečenými do kostýmů obvyklých pro devatenácté století u vchodu do petrohradské Ermitáže. Vstoupí dovnitř a začíná hypnotická devadesátiminutová jízda po komplexu galerie a carského Zimního paláce, která má charakter horečnatého snu o duši ruského národa. Snu, ze kterého se vám možná nebude chtít probudit.

Jakákoli zmínka o nejambicióznějším snímku uznávaného ruského filmaře Alexandra Sokurova, dávného přítele Andreje Tarkovského, nemůže pominout technickou stránku věci. Experiment, který svou důsledností nemá obdoby, byl dokonce zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Film je celý natočen v reálném čase bez jediného střihu. Speciální kamera se steadicamem proplouvá místy, kde se rodila ruská historie, a před jejím objektivem defilují desítky herců a na dva tisíce pečlivě organizovaných komparzistů. Příprava trvala Sokurovovi dva roky, na natáčení mu vedení muzea vyhradilo jeden den.

Po třech neúspěšných pokusech napočtvrté všechno klaplo. Sám autor se ovšem v rozhovorech o technických parametrech a množství vynaloženého úsilí baví jen velmi nerad. Ruská archa totiž zdaleka není jen samoúčelná formální hříčka, ale film s takovým emotivním nábojem, že pokud se člověk trpělivě poddá jeho konejšivě pomalému rytmu, v poslední čtvrthodině může zažít tak silnou katarzi, jakou dokáže vyvolat jen málokteré umělecké dílo.

Hlavní postava, která vypravěče filmem a Ermitáží provází, je ironický Markýz. Jeho charakter je založen na francouzském cestovateli markýzi de Custine, který o Rusku v devatenáctém století napsal populární knihu. Vůbec netuší, jak se na místě vůbec ocitl, prochází prostory galerie, občas duchaplně komentuje vystavené obrazy (a dost často si neodpustí sžíravé poznámky nejen na jejich adresu, ale i na vrub samotných Rusů). Stále častěji se stává svědkem oživlých obrazů z ruské historie, scén, které se na místě natáčení před lety skutečně mohly odehrát.

Kateřina Veliká si nutně potřebuje odskočit na toaletu z představení na svou počest, Mikuláš I. přijímá omluvu od íránského šáha za zabití Alexandra Gribojedova, děti posledního ruského cara Mikuláše II. si bezstarostně hrají, aniž by tušily svůj tragický osud. Znát ruskou historii divákovi pomáhá, ale není to bezpodmínečně nutné. Z poněkud odtažité první poloviny, která může nerusofily odradit, se totiž stává magická podívaná. Režisér vyvolává duchy dávno zaniklé epochy a svrbění v zádech to vyvolává podobně spolehlivě jako asijský horor.

Úchvatný závěr filmu trhá srdce, ale vlastně nenabízí nic než kostýmní scénu aristokratického bálu, připomínku podobné veselice z roku 1913. Kamera se proplétá mezi tančícími a občas náhodně zachytí útržky hovorů. Po skončení produkce se Markýz k našemu průvodci se smutným výrazem odmítne připojit. „Sbohem, Evropo,“ loučí se vypravěč a přidává se ke svým přízračným krajanům, kteří v rozpačitém, neklidném rozpoložení pomalu opouštějí sál. Ruský Titanic brzy nabere směr ke světlým zítřkům.

Ruská archa,

1. 11., ČT 2, 21.40