Pár šancí, ale žádný gól

„Jak jsme tak v baru zapíjeli pivem to slavné vítězství, maličko jsem si vzpomněl na film Titanic – na palubě slaví, pijou šampáňo a loď zatím dole začíná nabírat první vodu.“ Tak v nové próze Jiřího Hájíčka (1967) Fotbalové deníky glosuje její hrdina výhru české reprezentace nad Spojenými státy 3:0. Zápasy loňského fotbalového šampionátu rámují příběh jak vyšitý z klasické road-movie: vnitřně rozervaný muž projíždí s tajemnou dívkou svět křížem krážem, aby nakonec v dramatickém finále našel sám sebe.

To nezní zrovna dvakrát originálně. Zvlášť u autora, který v roce 2004 tak překvapil s titulem Selský baroko, jenž mu mimo jiné vysloužil Magnesii Literu. Zatímco jeho vyprávění o pátrání po původcích velké lidské tragédie z časů bolševické kolektivizace vesnic mělo od počátku do konce dramatický spád, Fotbalové deníky místy paradoxně připomínají popisovaný výkon našich hochů na mistrovství světa v Německu. Připomeňme si: po zmíněné počáteční radosti s Amerikou se Brücknerův Titanic povážlivě nahnul kvůli dvougólovému přídělu od Ghany, aby následně se stejným skóre nezadržitelně klesl ke dnu během zápasu s Itálií.

Zas tak tragická ale Hájíčkova próza není. Čtenáře můžeme ujistit, že přes veškeré nabírání vody se Fotbalové deníky dokážou udržet na vodě.

Na půlce hřiště

Jan Převorský je svobodný čtyřicátník unavený několikaletou známostí s Radkou, jež mu život otravuje poměrně oprávněným žárlením na jeho časté avantýry. Po ostré hádce odjíždí Jan sám na týdenní dovolenou. Zčásti ji stráví v autě, když odváží svou nevlastní sestru za milencem, zčásti před televizní obrazovkou, když se během přestávek v jízdě snaží vidět co nejvíc zápasů fotbalového mistrovství, aby mu nic neuniklo. Od dětství si totiž vede deníky, do kterých si zapisuje postřehy ze všech klíčových událostí na planetě jménem Fotbal.

Hájíček do novinky dokázal ze Selskýho baroka převést to, co umí nejlépe: dialogy vesničanů, s nimiž se hrdina se sestrou potkávají v hospodách či na ubytovnách, jsou trefně odpozorované, stejně tak autor věrně vykresluje omšelé prostředí motorestů a hostelů, v němž se Jan – povoláním broker – zvyklý na pohodlí svého BMW musí najednou pohybovat. Jsou tu dva dobře popsané hroutící se vztahy, ten mezi Janem a Radkou a ten mezi jeho sestrou a jejím přítelem. Pak jeden rodící se vztah, když se Jan se sestrou potkává po dlouhých letech a nedokáže skrýt, že ho osmnáctiletá kráska docela dost vzrušuje. V čem je tedy problém?

V tom, že Hájíček na tomhle hřišti dochází jen jakoby do poločasu. Rozehraje několik slibných situací, předvede pár efektních kousků, ale stále jde jen o šance, jeho tým se zatím rozehřívá. Hraje bojácně v půlce hřiště a do odvážných protiútoků vyráží zřídkakdy. „Já jsem tu ženskou prostě ještě nenašel. Tu, která by měla stejnou barvu dresu, která by hrála na mý straně,“ povzdechne si Jan. A dodá: „Jsou to dvě jedenáctky, muži a ženy, a má to svý pravidla a… a já vůl na to přijdu ve čtyřiceti!“

Jaká je ta správná barva dresu? A podle jakých pravidel by měl člověk hrát? Čtenář je napnutý, těší se, že druhý poločas přinese rozuzlení. Jenže autor své hrdiny posílá předčasně do sprch už po sto šedesáti stranách, kdy jsou na tom víceméně stejně jako na začátku. Tohle by Hájíček svým fanouškům dělat neměl.

JIŘÍ HÁJÍČEK: FOTBALOVÉ DENÍKY

Host, 2007, 160 stran.