Máme snad raději barmany než Barmánce?

Blíží se listopad a já si vzpomínám na typické rozhovory, jaké jsem absolvoval v Praze na začátku 90. let. Ať už byli mí partneři milovníci našeho diktátora Pinocheta nebo jeho zhnusení kritici, všichni se shodli v jednom: byli rádi, že je komunismus pryč.

Vyčítal jsem lidem bývalou pasivitu a nedostatek bojovnosti, a také že si nechali takový odporný režim líbit tak dlouho. Hlavně jsem tenkrát „před listopadem“ nedokázal moc pochopit, proč lidi nemanifestovali na ulicích a jen nadávali doma. Přiznávám, že můj jediný studentský rok v totalitě mi pomohl pochopit ledacos, ale zároveň jsem tehdy o represivní komunistické rafinovanosti spoustu věcí nevěděl. Pak přišla sametová revoluce. To byl jistě jeden z mých nejsilnějších životních zážitků. Tak přece, říkal jsem si, Češi povstali včas. Přesto mne tížilo vědomí všech těch let totality. Na jedné manifestaci mi tehdy starší paní vyprávěla, jak se jí zdál v 60. letech vietnamský konflikt cizí a daleký, jako by se to lidí tady vůbec netýkalo. A pak přišel osmašedesátý a ona doufala, že svět to jen tak nenechá a lidé všude vyjdou do ulic a budou před ruskými ambasádami vyjadřovat podporu Čechům. Brzo si uvědomila, že i jinde uvažují stejným způsobem jak ona o pár let dříve a že pro spoustu lidí je nějaké Československo kdesi daleko.

Pak revoluce skončila a všichni se rozešli vybudovat kapitalismus a demokracii. Nedávno do toho budování vpadly osudové události v Barmě. Znovu jsme si uvědomili, že jsou pořád místa na světě, kde lidé nemají svobodu. Věci se zkomplikovaly a po Evropě se konaly ohromné manifestace na podporu Barmánců stojících proti puškám vlastní armády. Jen v Londýně se sešlo okolo deseti tisíc lidí.

Říkal jsem si, že to nejmenší, co můžu udělat, je chodit na různé akce, které Barmánci pořádají v Praze. Byl jsem na dvou a přišla necelá stovka lidí. Kde jsou ti Češi? uvažoval jsem. Přece kde jinde by měli být lidé ochotni pomoci jiným k demokracii než tady. V tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně nejen Barmánci mají daleko ke skutečné demokracii, ale že zatím i tady vítězí ekonomická stránka věci, kdežto ta morální pořad pokulhává. Být občanem, který projevuje solidaritu v teple domova a je ochoten vyrazit do ulic, jen když se problém týká jeho, rovná se vůbec občanem nebýt. To svědčí jen o tom, jak se věci skutečně mají ještě 18 let po revoluci.

Autor je chilský spisovatel, žije a podniká v Praze.