Gratulujeme! Máte trojčata!

Vzestup EU občany světa příliš nevzrušuje.Zdá se, že i významné politické dohody přicházejí v Evropské unii na svět vždy jako novorozeňata v časných ranních hodinách a po dlouhých porodních bolestech. Nejnovější smlouva EU, která byla před dvěma týdny konečně schválena na summitu v Lisabonu (po pouhých šesti letech přetahování), nebyla výjimkou. Když hostitel summitu, portugalský premiér José Socrates, kolem druhé hodiny ranní oznamoval, že vlády všech sedmadvaceti členských zemí daly novému textu své požehnání, zračila se v jeho tváři hrdost i vyčerpání. Převládající emocí v zasedacím sále pak byla úleva s nádechem melancholie.

Vedoucí představitelé EU kdysi snili o velmi odlišném uvedení své nové smlouvy. Lisabonský text je pouhým zbytkem projektu, jehož cílem bylo dát Unii vlastní ústavu, překypující všeobecnými deklaracemi a symboly. To bylo samozřejmě ještě předtím, než voliči ve Francii a Nizozemsku ústavu v referendu odmítli.

V zoufalé snaze vyhnout se dalším referendům se vedoucí představitelé EU uchýlili ke starým osvědčeným postupům: vměstnali inovace z ústavy do smlouvy, která se nedá číst a je navržena tak, aby ji co nejrychleji schválily národní parlamenty. Nyní mají, co chtěli: novou smlouvu. Jejich zasmušilost je však přirozená. Sny o povznášejícím, převratném zrození, které by se dalo přirovnat k porodu do vody při svíčkách a za zpěvu velryb, skončily jako právní obdoba ošklivého porodu…