Do práce na kole

Svítá. Při pohledu z okna na bezmračnou oblohu se definitivně rozhoduji. Dnes vyrazím do práce na kole. Ještě ve mně doznívají příjemné pocity ze sobotní cyklojízdy, při které se nás na pražské magistrále sešlo přes dva tisíce nadšených cyklistů. Rychle přehazuji věci z kabelky do brašny, přidávám zámek, hledám a nacházím přilbu a před osmou vyrážím do pražských ulic. Při sjezdu do údolí Kunratického potoka si užívám vůni podzimního studeného rána, štiplavý zápach výfuků aut naštěstí odcloní hradba stromů.

Horší je to při zdolávání kopce na Kačerov. Při pomalém šlapání po cyklostezce vedle popojíždějící kolony aut a autobusů jako obvykle přemýšlím o tom, zdali jízda v tomto provozu zdraví spíše neškodí, než prospívá. Ale sjezd kolem michelské pekárny, odkud se line úžasná vůně čerstvého pečiva, mě opět pozitivně naladí. Obzvláště když předjíždím všechny ty autobusy stojící v zácpě. V jednom z nich bych teď také mohla sedět a netrpělivě vyhlížet, kdy se ta kolona zase pohne. Cestou kolem Botiče míjím budovu bývalé synagogy v Michli, kterou jsem objevila až díky svým cyklocestám do práce, a dorážím do Vršovic. S kolem procházím kolem pobavených pohledů našich vrátných a zamykám ho do stojanu v hale vedle ostatních. Dnes je jich víc než obvykle, ale přes desítku se jejich počet nevyšplhá.

Energie vložená do pedálů

Dopoledne řeším běžnou agendu, volá spousta lidí a ještě nečekaná porada! Před polednem telefonuje dcera, je jí hrozně špatně, a proto jde ze školy domů. Trošku ve mně zatrne, pozítří máme jet na dovolenou, ale naštěstí nemám čas o tom moc přemýšlet, práce je nad hlavu. Odpoledne doráží na konzultaci paní z jednoho občanského sdružení. Má spoustu nápadů a plánů, ale bohužel velmi málo zkušeností s podáváním grantů. Tak se jí alespoň ve zkratce snažím poradit, jak se s jejími představami vejít mezi mantinely úředních požadavků. Nakonec se jakž takž domluvíme, odpoledne je však pryč. Přestože je už podzim, slunce pere do oken kanceláře ostošest a teplota v místnosti se blíží třicítce. Posílím se dvěma sklenicemi vody, převléknu a vyrážím na cestu z práce.

Těší mě, že mohu spojit příjemné s užitečným – dopravím se domů a zároveň si zajezdím na kole. Nevybitou energii po celodenním sezení v úřadě vkládám do pedálů a je mi docela fajn. V zatáčce Kunratického lesa zvoní mobil. Dcera. Úplně jsem zapomněla, doufám, že doma moc netrpí. Netrpí, vyspala se a je jí líp. Sláva, dovolená se alespoň prozatím neruší. Při závěrečných kilometrech v duchu plánuji večerní program. Nákupy, balení a ještě přečíst ty průvodce a knížky, co jsem si popůjčovala a rozhodla se před cestou nastudovat.

Nakupovat jdeme společně s mojí patnáctiletou ratolestí. Po dnešní žaludeční nevolnosti se domnívá, že za všechny její zdravotní trable může nevhodná strava, a tak musí dohlédnout na to, abych s sebou na cesty nekupovala nic špatného. Prima, aspoň mi pomůže odnést ty těžké batohy a tašky s jídlem.

Doma už nás netrpělivě očekává náš druhý teenager – je hladový, a tak se neobvykle ochotně zapojuje do přípravy večeře. Ještě počkat na manžela, který zrovna někde v polích vyběhává cholesterol, a můžeme zasednout ke společnému jídlu. Potřebujeme dohodnout řadu věcí a je to jeden z mála okamžiků během denního kolotoče, kdy jsme všichni pohromadě a můžeme si vzájemně naslouchat. Pak už zbývá jen rozdat pokyny na zítřek, obvolat obě babičky, několik kamarádů – a po jedenácté uléhám do postele. Oproti jiným večerům se cítím kupodivu svěží, určitě mi k tomu pomohlo těch 25 km ujetých na kole. Přesto mi po několika stránkách jako obvykle padají víčka a už ani nevnímám manžela, který zhasíná světlo nad mojí hlavou.

P.S.: Tento článek píši jednoho deštivého rána při cestě do práce. Sedím v autobuse beznadějně uvízlém v zácpě.