Čínština výhodou

„Qing ershi,“ objednala si nedávno Iveta Vaněčková v čínské restauraci. A fungovalo to, přinesli jí jídlo číslo dvacet, jak si přála. Ivetě je sedmnáct, studuje gymnázium a příští rok bude maturovat z čínštiny. V čínské restauraci si se spolužákem poprvé otestovali, že tenhle zvláštní jazyk funguje. „Číňanka koukala a byla ráda,“ popisuje výsledek experimentu Iveta. Před maturitní komisí bude ovšem mluvit o složitějších věcech, než jsou nudle. Třeba o své rodině nebo o Evropské unii. Ve 3. B na soukromém gymnáziu na Ortenově náměstí v Praze 7 má čínštinu deset studentů, němčinu si vybralo jenom šest. Jak to? „Číňané jsou všude a lidí, co umí čínsky, je málo,“ říká Iveta. Vystihuje to přesně. Lidé, kteří mluví čínsky, mají výhodu na pracovním trhu kdekoliv na světě. Také v inzerátech českých firem se stále častěji objevuje: „znalost čínštiny výhodou“.

Výměna s Čínou u nás strmě roste. V regálech přibývá textilu, hraček, nádobí a tisíců dalších položek „made in China“. Ale obchod se rozvíjí na všech frontách: české firmy do Číny vyvážejí, hlavně stroje. Loni to bylo zboží za devět miliard korun, letos to bude nejspíš o polovinu víc. V Číně se dělají také nejrůznější české výrobky od škodovek po umyvadla. Podnikatelé z Číny a Tchaj-wanu u nás staví továrny a investují: momentálně asi čtrnáct miliard korun. To všechno musejí dojednat čínsky mluvící lidé. Šlo by to samozřejmě také univerzální řečí byznysu, angličtinou. Ovšem čínsky to jde lépe.

Konzervy raději čínsky

Přesvědčil se o tom Leoš Novotný, syn zakladatele konzervárenské firmy Hamé. Leccos v jejich plechovkách a sklenicích pochází od Čínské zdi, třeba zelenina, rajčatový protlak, jahody. Teď by ovšem rádi do Číny také exportovali. A tak jel Leoš Novotný na cestu českých podnikatelů, kterou zorganizovalo ministerstvo zemědělství. Zatímco ostatní odvyprávěli své prezentace česky a Číňanům splývali v jednotvárnou masu, on pohovořil čínsky. „Na konci mi zatleskali,“ vypráví Novotný. Také při svých dalších jednáních vždycky zahájil několika čínskými větami. Fungovalo to: „Jen když řeknete dobrý den a jak se máte, vidíte to překvapení v jejich očích. Od Evropana to nečekají,“ shrnuje Novotný, který teď studuje ekonomii v anglickém Warwicku a v čínštině dál pokračuje.

Že se taková znalost vyplatí, si ostatně všimli i další budoucí ekonomové. Ve Warwicku jich chodí do čínských kurzů desítky. Na pražské Vysoké škole ekonomické skoro čtyřicet. Další studenti se učí čínsky na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Kurzy otevírá také stále víc jazykových škol. Odpovědi frekventantů na otázku, proč zvolili tak exotický jazyk, jsou víceméně podobné. „Firmy tam investují, po čínštině je poptávka,“ říká Andrej Aleksiev, který právě opouští svou druhou hodinu čínštiny ve večerním kurzu v pražské jazykové škole Březinka. Pracuje ve firmě IBM, která v Číně ve velkém buduje pobočky a vývojová centra, stejně jako další nadnárodní společnosti.

Že má Čína problémy s dodržováním lidských práv i s otrockými podmínkami ve výrobě, to expandující firmy nezastaví. Některé dokonce tvrdí, že situaci zlepšují; zmíněná IBM prohlašuje, že chce být „lídrem“ v prosazování férového pracovního trhu. Také český byznysmen to vidí pragmaticky: „Když s Číňany nebudeme obchodovat my, Hamé Česká republika, potažmo celá Evropa, bude s nimi obchodovat někdo jiný,“ říká Novotný. Obchod kvete, čínština se hodí.

Já mluvit Čína

„Já umět mluvit Čína řeč.“ Tato čínská věta je gramaticky v pořádku. Gramatika čínštiny je jednoduchá a Evropan s ní nebude mít problémy. Bude se ovšem muset naučit trochu komicky prozpěvovat, protože právě na tónu závisí význam toho, co říká. Computeru bude muset říkat „elektrický mozek“, neboť čínština skoro neužívá mezinárodní slova. A hlavně se bude muset naučit psát asi tři tisíce komplikovaných znaků, jako by znovu chodil do první třídy. Inteligence prý nepomůže, jen dril a asijská disciplína.

„Determinativ ohrada – prvek nefrit,“ kreslí na tabuli mladá česká lektorka. Studenti čínštiny z olomoucké Univerzity Palackého právě napsali znak, který znamená stát. Následují další a další, studenti se usilovně hrbí nad písankami jako prvňáci: vodorovný tah, svislý tah, prvek ústa, nohy, poklička. Názvy některých tahů znějí docela legračně, studenti se ale nesmějí. Naopak, někteří vypadají vyděšeně. Vzdává jich to prý tak třetina.

Ale zájem je velký. „Až mě to samotného překvapilo,“ říká Ondřej Kučera z katedry čínské filologie, který tu vyučuje čínské dějiny, jazyk a politiku. Když se v Olomouci katedra v roce 1994 otevírala, hlásilo se každý rok padesát šedesát studentů. Zlomilo se to prý někdy kolem roku 2002, od té doby se zájem vyšplhal až ke dvěma stovkám. Letos byl počet uchazečů mimořádný – 310, ale to bylo ovlivněno i tím, že obor bral bez přijímacích zkoušek.

Když si v roce 1994 podával přihlášku Kučera, něco takového by ho ani nenapadlo: „Považoval jsem to za zajímavý obor. Ale rozhodně ne praktický nebo lukrativní,“ říká. První „živé Číňany“ viděl na začátku 90. let v USA. Malebný mumraj v Chinatownu nijak nenaznačoval, jak mocný bude východní obr za pár let. Netušil to tehdy skoro nikdo. U nás už vůbec ne.

Teplé prameny město

V roce 1990 u nás byla Číňanů stovka a každý si myslel, že to jsou Vietnamci. Teď jich je čtyři a půl tisíce: většinou obchodují nebo provozují čínské restaurace. „V poslední době ale přijíždějí také lidé z firem, usazují se tady manažeři, technici. Už to nejsou jenom prodavači triček,“ všímá si Martin Kříž, překladatel a editor serveru Čínsky.cz.

Mluvit s Číňany také v Česku, popsat jim naše prostředí, to by měla studenty učit nová Učebnice čínské konverzace, která na začátku listopadu vyjde v nakladatelství Leda a kterou napsal olomoucký sinolog David Uher.

Studenti se tu dozvědí třeba, co to je Shengling, tedy Svatý kopeček, anebo Wenchuancheng, čili Teplý pramen město. Tak říkají svému oblíbenému místu, Karlovým Varům. Učebnice je revoluční i v dalším ohledu: učí pouze, jak čínsky mluvit, a nepoužívá čínské znaky. Je to další pokus, jak zpřístupnit jazyk všem.

Nové učebnice, stále víc lekcí a kurzů. Podle odhadů až sto milionů lidí, kteří se ve světě učí čínsky. (Pro srovnání, angličtinu se jako cizí jazyk učí 400 milionů lidí.) Stovky středních škol ve Francii a Velké Británii, které zařazují čínštinu jako druhý jazyk. První vlaštovky také v Německu a u nás. Čínské chůvy v newyorských milionářských rodinách, které připravují už batolata na to, že budoucí svět bude trochu jiný.

Čína expanzi čínštiny aktivně podporuje. Má pro ten účel speciální vládní agenturu, která v posledních letech zakládá všude po světě takzvané Konfuciovy akademie: jsou už v Německu, Anglii, Austrálii, Litvě, Tanzanii… První tuzemská akademie začíná v těchto dnech pracovat právě při Palackého univerzitě v Olomouci. Čínská vláda poslala do začátku dva miliony korun, čtyři tisíce knížek a dva čínské lektory.

Sídlo akademie, to jsou dvě místnosti na univerzitě, taková trochu skromnější verze Britské rady nebo Goethe Institutu. Je tu však jeden podstatný rozdíl: Čína není Německo. Němečtí lektoři nereferují na příslušná místa, což se tiše předpokládá u učitelů vyslaných čínskou vládou. Německo nemá vězně svědomí ani neobsadilo Tibet. Evropa má sice k dodržování lidských práv výhrady, čínštinu však chce.

„Nám jde o to zkvalitnit a rozšířit výuku čínštiny. O Číně panuje spousta dezinformací a jediná cesta je naučit se řeč, jet se tam podívat a Čínu poznat,“ říká sinolog Kučera. Obecně lidé, které živí čínština a styky s Čínou, tuhle ožehavou stránku věci příliš neřeší. „Že podporujeme Čínu? To snad dělá každý, kdo si kupuje jejich hračky a boty,“ říká překladatel Kříž.