Putinova íránská karta

Jaderný Írán je hrozbou i pro Rusko a Putin to určitě ví.Říká se, že skutečným vítězem války v Iráku je sousední Írán. Čtyřletý konflikt vedený původně proti Saddámu Husajnovi dostal do vedení země iráckou šíitskou komunitu přátelsky naladěnou Teheránu a zbavil Írán největšího nepřítele v oblasti. Neúspěch války zároveň zaměstnává americkou armádu natolik, že nemá čas zabývat se pořádně Íránem. Ten si toho je dobře vědom a v darovaném čase dělá, co umí. V Natanzu dnem i nocí rotují centrifugy obohacující jaderné palivo a v laboratořích se staví rakety dlouhého doletu. Írán směřuje k vlastnictví jaderné bomby a nikdo ho zatím není schopen zastavit.

Západ je stále nervóznější. Prezident Bush mluvil minulý týden o třetí světové válce, a dokonce i francouzský ministr zahraničí již dříve varoval, že ozbrojený konflikt s nevyzpytatelným režimem je nevyhnutelný. Zároveň není vůbec jisté, zda by se ke skutečně velkému válečnému konfliktu Západ zapletený do válek v Iráku a Afghánistánu odhodlal a jestli by po letech válčení ještě dokázal mobilizovat potřebnou sílu. Spojené státy mají jasnou leteckou převahu a tři letadlové lodi v Perském zálivu, ale k úspěšnému přerušení íránského jaderného programu pomocí série náletů je potřeba velmi dobrých informací tajných služeb a ty se ukázaly jako problematické i v mnohem přehlednějším Iráku. Odveta Íránu prostřednictvím jeho spojenců na bojištích v Iráku, ale také v Libanonu nebo Palestině může být přitom zničující, aniž by nálety skutečně něčeho dosáhly.

V takové situaci by nejspíš všichni dali přednost snazšímu řešení v podobě skutečně účinných sankcí přijatých Radou bezpečnosti. Jenže ty zatím odmítá Čína a především Rusko. A jak ukázala Putinova návštěva v Teheránu minulý týden, ještě přinejmenším nějaký čas odmítat budou. Problémy Spojených států i NATO na Blízkém východě totiž staví Vladimira Putina do pozice, kdy podmínky spolupráce může diktovat on.

Strach a lest

Putinova cesta do Íránu při příležitosti summitu zemí Kaspického moře mohla minulý týden budit dojem, že si nikdo tak nerozumí jako Moskva s Teheránem. Ruský prezident na tiskové konferenci zpochybnil přesvědčení Západu, že Írán vyvíjí jadernou bombu, a varoval před použitím síly. Skutečný obsah jednání byl však záhadou i pro íránské a ruské novináře. Ti první tvrdili, že Putin staví s Ahmadínežádem hráz americkému unilateralismu. Ti druzí především spekulovali o tom, zda ruský rezident vymámí z íránského protějšku nesplacené dluhy za dosud nedokončený ruský reaktor v íránském Búšehru.

Přesto si musíme říct, že skutečný smysl setkání zůstává uložen v hlavě prezidenta Putina. Ten sice skutečně podpořil íránský jaderný program, ale pouze mírový a rozhodně nenabídl Íránu podporu v případě vojenského útoku. Také nezapomněl zdůraznit, že cesta byla plánována dlouho dopředu, jedná se o setkání pěti států, a přímá souvislost se stále rostoucím napětím ohledně íránského jaderného vyzbrojování je tedy nulová.

Rusko totiž rozhodně po jaderném Íránu na svých jižních hranicích netouží o nic více než Západ. Putin se dokonce při jiné příležitosti nechal slyšet, že Rusko je společně s Izraelem kvůli malé vzdálenosti mnohem zranitelnější než jiné země. Navíc je dobré nezapomínat, že Moskva nemá vyřešené vztahy se svou vlastní muslimskou menšinou a jaderné vyzbrojování muslimských zemí, odkud mohou zbraně nebo obohacené palivo putovat směrem k teroristům, je pro něj podobně hrůzostrašná představa jako pro Američany nebo Evropany. Pokud je íránský režim ze své teokratické podstaty nevypočitatelný, platí to pro Moskvu stejně jako pro Brusel či Washington, s tím rozdílem, že z Teheránu je to do Moskvy nejblíž.

Jenže Putin má také v Íránu své zájmy a nejen tam. Rusko do Íránu vyváží techniku i zbraně. Jenom samotný nukleární reaktor v Búšehru je obchod za miliardu. Rusové na straně Teheránu mohou také počítat s pomocí vlivných íránských kleriků právě při komunikaci s různě znepřátelenými muslimskými skupinami na svém vlastním území. A především rozhodné ruské slovo při zavádění sankcí vůči Íránu nabízí Putinovi účinnou páku k vymáhání ústupků ve věcech, které se mu pár týdnů před složitými mocenskými rošádami v Moskvě prostě líbit nemohou. Mezi ty nejdůležitější patří americká protiraketová obrana v České republice a Polsku nebo nezávislost Kosova.

Bez konce

Západ tedy v tuto chvíli mnoho možností nemá. Může věřit, že Rusové mají nakonec o íránském jaderném programu díky svému podílu na jeho mírové části nejlepší informace ze všech a že včas přehodí výhybku. Mohou se pokusit ruskou podporu sankcím za něco „koupit“ – nabídku Washingtonu, že radar v českých Brdech zůstane vypnutý, dokud se Rusko s Američany neshodne na okamžiku, od kterého je Írán skutečně nebezpečný, lze číst právě takto. Nebo se musí odhodlat k nejistému útoku. Při tom všem musí Američané přesvědčit Izrael, aby neztrácel nervy a nepouštěl se na vlastní pěst do akcí proti rotujícím íránským centrifugám. Ty se budou zcela určitě ještě nějakou dobu točit a nejnebezpečnější zápletka současného světa bude napínat nervy všech zúčastněných k prasknutí.