Neděle v Pardubicích

Je nedělní ráno krátce před půl osmou a já ležím v posteli hotelového pokoje nedaleko závodiště v Pardubicích. Nervy pracují: za pár hodin se postavím na start 117. ročníku Velké pardubické. V sobotu večer jsem vyrazil na večeři a pár skleniček vína s kolegy. Žádné velké popíjení, spíš jen tak poklábosit, kdo má zítra jaké šance.

Po osmé vyrážím na závodiště, zkontrolovat papíry. Vše je v pořádku, tak jdu na kafe. V deset si stoupám na váhu, půl kila musí dolů, tak rychle do sauny. Pak se již oblékám do rajtek a dresu a v jedenáct začíná cirkus: slavnostní zahájení, proslovy, státní hymna. Tribuny se pomalu plní. Před Velkou jedu ještě v jednom ze sedmi kratších dostihů. S klisnou Lakostou ale padáme, ona běží dál a já jdu zpátky pěšky. To zamrzí, protože dnes jde přece jen o prestiž. Jde i o velké peníze, ale ty dostávají majitelé vítězných koní. Žokejové si přijdou na pár tisíc.

Doufám, že náladu mi spraví hlavní dostih. Zbývají ještě tři hodiny. Sleduji dění a vidím, jak to padá, úrazy přicházejí a jeden jezdec nahrazuje druhého.

Dobíhám třetí

Vím o tom, že spousta lidí tuhle akci nesnáší, protože je nebezpečná pro koně. Já ale nad tím, že se může něco stát, nemůžu přemýšlet. Pro mě je to sport jako každý jiný.

Po půl třetí beru sedlo a jdu zase do vážnice. Teď už to sedí. A jde se na to. Teprve v paddocku (tam se koně vodí před dostihem a diváci si…