Národní chobotnice

Z debaty se zcela vytrácí účel stavby Národní knihovny.Praha a celé Česko měly mít unikát, který se rýsoval v podobě futuristické stavby Jana Kaplického. Sen o „chobotnici“ se po minulém týdnu rozplývá, o unikát ale možná nepřijdou. Bude jím Národní knihovna postavená někde na periferním panelákovém sídlišti. Tak to teď plánuje pražská ODS a celý minulý týden už jen vymýšlela, které sídliště by asi tak mohlo být nejvhodnější. A jak známo, co si pražská ODS vezme do hlavy, to také prosadí. Má totiž skálopevnou podporu svých obyvatel. Právě v tom je možná jádro problému celého sporu známého jako „chobotnice na Letné“.

Kdo je tu advokát

Stavba Národní knihovny je příběh nedůvěry, nezodpovědnosti a nekompetentního rozhodování. Je to český příběh, který by stálo za to vydat knižně a uložit někde na čestném regále právě v Národní knihovně. Aby každý, kdo se bude chtít o Česku něco dozvědět, si jej mohl přečíst.

Na začátek je nutné jít trochu nazpět v čase a podívat se na ambivalentní vztah, který našinci k takzvaným národním institucím mají. V obecné rovině tu platí za ikony, jen je nikdo moc nepotřebuje k životu. Národní divadlo má pověst státem protežované, do sebe zahleděné, nudné „plejády“ tradičního herectví, navíc s kletbou ostudné anticharty v patách. Národní muzeum je mizerně placená instituce, stojící na okraji společenského zájmu. Do Národní galerie zase nechodí spousta lidí kvůli jejímu autoritativnímu řediteli.

S knihovnou je to podobné. Před ohlášením vítězství Kaplického návrhu nemalá část lidí určitě vůbec netušila, že Národní knihovna nějaké nové sídlo potřebuje. Nikdo se je o tom ani náznakem nesnažil přesvědčit. Přitom právě tohle přesvědčování je podstatou úspěchu celé akce. Velké stavby – rozměrem i duchem – přinášejí, jak známo, velké problémy, tomu by se neměli divit ani Kaplického obdivovatelé. Hlavní překážkou tedy nejsou tyto problémy, ale fakt, že Češi dost přesně nevědí, k čemu vlastně novou knihovnu potřebují. Proto je všude (včetně redakce Respektu) tolik rozdílných názorů, tolik rozdílných kritérií.

Zkrátka každá kontroverzní stavba má mocné a přesvědčivé odpůrce, proto také nutně potřebuje charismatické advokáty. Výrazná osoba, která by potřebu nové knihovny srozumitelně vysvětlila a pak by za tohle vysvětlení také bojovala, tu ale chybí. Ředitel knihovny Ježek takovou osobností rozhodně není. A ministr kultury? Ví vůbec někdo, jak se ten nynější jmenuje?

Česká kulturnost

Kromě toho samozřejmě nelze pominout to, že osud Kaplického chobotnice je příběhem provincialismu a měšťácké malosti. Českou metropoli díky konstantní podpoře jejích obyvatel ovládají panelákoví „pragmatici“, kteří vidí město hlavně z kabiny svého auta. Politici, kteří si nechtějí připustit, že tolik obdivovaná tvář českých měst byla do značné míry vytvářena díky velkorysým, do budoucna obráceným veřejným zakázkám. Dnes se veřejné peníze dávají hlavně do ryze účelových a zábavních staveb, v nichž „naši voliči“ můžou ocenit efekt okamžitě a nekomplikovaně. V téhle politice není prostor pro fantazii, experimentování, odvahu, protože se pro ně na kalkulačkách pragmatiků těžko hledají ta správná tlačítka.

Návrh Kaplického knihovny takovým vykročením do světa fantazie a experimentování je. Tím není řečeno, že je nejlepší. Jenže Česko i Praha měly dostatečné nástroje na to, aby jej včas odmítly. Jenže město i stát zvolily tu nejhorší možnou variantu. Nechaly proběhnout mezinárodní soutěž, dokonce samy hlasovaly pro. A pokud to bylo jen proto, že se primátorovi Pavlu Bémovi v té době víc honily hlavou lana, cepíny a cesta na vysněný vrchol Ču-mu-lang-my, je to jeho problém.

Další průběh známe z minulého týdne. Po půlroce se ODS najednou rozsvítilo a zjistila, že se jí návrh nelíbí. Bém se teď může vymlouvat na územní plán a zmatky kolem pozemků. To jsou ale jen byrokratické obstrukce. Pokud by město Kaplického knihovnu chtělo, všechny tyhle problémy dodatečně vyřeší. Zastupitelé ODS začali hrát hru líbí–nelíbí, byť skutečné důvody téhle vzpoury proti chobotnici ukáže teprve čas.

Problém však není v tom, že se někomu Kaplického návrh a jeho umístění poblíž Hradu nezdají vhodné. Měli to ovšem říci během soutěže. Město mohlo důrazně trvat na zachování hradního horizontu, na dodržení územního plánu a vyřešení problémů s pozemky. Problém je jiný: odteď víme, že konzervativci z ODS mohou zpochybnit každou příští mezinárodní soutěž jen proto, že budou ctít jinou estetiku. Proto je tu otázka, jak chce ODS v budoucnu rozhodovat, když mezinárodně zavedené nástroje rozhodování tak snadno poráží estetika jejích lokálních politiků. A jak hodlá rozhodovat o olympijských hrách, kde jsou mezinárodní komise také.

Tyhle voličské otázky jsou důležité i kvůli pocitu vlastní kulturnosti, na níž si Češi tolik zakládají. Jejím projevem totiž není sebehezčí stavba se sebedelšími regály knížek, ale respektování pravidel hry při rozhodování, držení slova a budování nekorupčního prostředí.

Národní doma

Je tu ale ještě další problém: při debatě o chobotnici uniká podstata celé stavby. Česká veřejnost připomíná manžele, kteří si koupili gauč a teprve v autě cestou domů usoudili, že se do pokoje nehodí a že jej radši šoupnou do chodby. Přitom ale zapomínají, že se chtěli z gauče dívat na televizi.

Česká debata o knihovně taky přišla poněkud pozdě a taky se při ní zatím řeší jen estetika. I umělci se bouří proto, že je chobotnice „na Letné hezká“. Ještě silnějším argumentem proti jejímu odsunu na panelákovou periferii je ale smysl stavby. Do knihovny by měli chodit lidé, z definice by proto měla být v centru města. Kdo tohle nechápe, měl by se vypravit třeba do Singapuru. Tam nedávno postavili novou národní knihovnu právě v centru. Do proskleného moderního domu se dá jít studovat, na výstavu, na koncert, do knihkupectví, na internet nebo jen tak na kávu a zákusek. Z knihovny se stalo přitažlivé místo městského života, kde se člověk zastaví, když má třeba jen hodinu čas.

Je možné, že Praha potřebu takovéhoto místa necítí. Nic proti tomu, je to její věc. Pak je ale otázka, proč novou Národní knihovnu nepostavit v nějakém vděčnějším městě, třeba v Brně, jak si tamní primátor přeje. Anebo ji nestavět vůbec. Peníze se mohou utratit za digitalizaci knih, parlament ať vyřeší autorská práva a budeme mít Národní knihovnu všichni doma.