Malá velká voda

Někdy v roce 1993 nás pracovníci chráněné krajinné oblasti Broumovsko zavolali k neobvyklému jevu. Na malé ploše spadl intenzivní déšť a prohnal se téměř suchou rokličkou, kterou prohloubil o skoro dva metry, místy až na skalní podloží, z něhož vytrhával velké kusy pískovce. Dole v údolí vytvořil přes silnici půl metru mocný výplavový kužel. To vše se odehrálo během jedné hodiny. Staří pamětníci nad tím kroutili hlavou, protože nic podobného v Čechách nevídali.

O dva roky později se podobná povodeň udála ve vedlejší vesnici. Zhruba od roku 1995 začaly být přívalové deště a bleskové povodně tak běžné, že v tomto létě se varování před přívalovými dešti objevovalo v televizním zpravodajství skoro obden.

Za hranici nové klimatické situace je v různých částech světa obvykle považován právě rok 1995, kdy přibývalo nejenom klimatických extrémů, ale zejména neobvyklých jevů, jako jsou sucha, vichřice či nápory těžkého sněhu. Při zpětném pohledu se ovšem často ukázalo, že třeba tornáda byla v Evropě doma vždy, ale že si jich lidé nevšímali. Tornádo přišlo, odešlo, no a co? Teprve zájem médií a očekávání klimatické katastrofy zvýraznily naši citlivost a někdy i přecitlivělost v otázkách počasí.

Pojďme pro tuto chvíli zapomenout na velká řešení typu Kjótského protokolu nebo výstavbu nové přehrady a podívejme se na klimatické změny z pohledu průměrné středoevropské vesnice. V květnu roku 2005 napršelo během půl hodiny u obce Rozhovice na Pardubicku 20 mm srážek. Takový déšť se opakuje v průměru jednou za pět let. Jenže déšť spadl hlavně na pole oseté kukuřicí a zorané po spádnici. Vsákla se jenom 4 % srážek. Zbytek odtekl do vcelku nicotného, ale uměle napřímeného potoka Dubanka a změnil jej v řeku velikosti Berounky. Ta poškodila domy a potrhala komunikace.

Kdyby byla kukuřice seta po vrstevnicích a tok přirozeně meandroval, vstřebala by půda 60 % srážek a potokem by se vcelku neškodně prohnalo asi 4,5 kubíku vody. Navíc by voda z oblasti neodtekla, zůstala by na místě a v horkém létě by napájela vysychající prameny.

Část klimatických změn je v rukou velkých hráčů, jako jsou Čína nebo USA. Je docela fajn si na ně občas zanadávat, ale diskuse a nářky by neměly zakrýt pár jednoduchých řešení, která navíc nestojí skoro nic – orat po vrstevnici, nechat potok jeho přirozenému vývoji, stavět domy, kde se to má, a pokud to trochu jde, vyvažovat globální problémy lokálními řešeními.

Autor je geolog.

Příští týden píše PAVEL JUNGWIRTH