Jen tak si trochu pohrát

V podchodu panelového bloku to čpí močí, pod nohama křupou střepy, mezi šedí mosteckého sídliště přitahuje oči neon s nápisem Manhattan. Místní hráčské doupě. „Jen jsem šel kolem, začal jsem se chvět,“ vzpomíná Petr Kohout na nekonečné roky, které tu v moci výherních automatů zahodil. Jeho klopotná cesta dlouho nepřipomínala příběh úspěchu, spíš naopak.

Toho zářijového odpoledne před třinácti lety se vracel z rachoty na šachtě, zastavil se s kamarády na pivo a jen tak hodil do mašinky v koutě padesátikorunu. Vrátily se mu tři stovky a už v tom lítal. „Vydělával jsem pár šupů, tak jsem si řekl, že když to vyšlo jednou, může to vyjít znova,“ vybavuje si s trpkostí Petr Kohout. Zatímco alkoholici se k závislosti propíjejí roky, jemu stačil k „přijetí do klubu gamblerů“ měsíc. Na jeho konci prohrál celou výplatu.

Jeho osobní bilance zní neúprosně: přišel o dvě rodiny, tři děti, sedmkrát se pokusil o sebevraždu, sedmkrát se pokoušel o léčení. Za neplacení půjčky a alimentů dostal od soudu podmínku a zhruba půldruhého roku žil na ulici. „Neměl jsem na jídlo, na autobus, a když jsem chtěl za dcerou, manželka mi ji ani neukázala,“ říká s bolestí a ukazuje jizvy po podřezaných žilách.

Nakonec si píchl do žíly jed a stalo se něco, čemu dodnes úplně nerozumí. Z posledních sil zašel za kartářkou, která mu před rokem předpověděla, že jeho život neskončí a čeká ho budoucnost s neznámou ženou. „Jste vy ta žena?“ zeptal se kartářky, než upadl do bezvědomí. Ona raději o ničem nepřemýšlela a zavolala záchranku. Od té doby žijí spolu.

Nic si nenalhávat

Ve slunné třídě ve třetím patře pražského Gymnázia Na Vítězné pláni panuje hrobové ticho. Studenti napínají uši, aby zachytili něco z tiché zpovědi muže v batikovaném tričku. Petr Kohout občas položí na kolena kytaru a zazpívá některou ze svých písní o tom, že „by rád žil líp, než žil dosud“. Poslední sebevražedná anabáze mu v hlavě cosi „přecvakla“.

Rok a půl abstinuje, v Mostě provozuje second hand s dětským oblečením, před dvěma měsíci se mu narodila dcera Johanka. Přišel ale na to, že jeho drastická životní zkušenost může být užitečná i někomu jinému. A tak, jako byl v osmdesátých letech minulého století objevný příběh mladých narkomanů My děti ze stanice Zoo, tak Petr Kohout zdejším čtenářům jako první odhalil hlubiny patologického hráčství v knize Jsem hazardní hráč aneb zpověď gamblera.

A jezdí i přímo za těmi, kdo jsou podle něj gamblerstvím ohroženi nejvíc: za dětmi a studenty ve školách. Na jeho otázku, kdo už zkoušel hru na automatech, se zvedne pět šest rukou. „Byl to silný zážitek, slyšet, kam to může vést,“ říká po přednášce mladík s dredy. „Já občas do herny zajdu, ale měl jsem pocit, že to mám pod kontrolou. Asi budu víc uvažovat, jestli si to jenom nenalhávám.“

Státe, zaplať

Kromě toho, že odrazuje děti od gamblerství, si Petr Kohout troufl i na opravdu velké sousto. Rozhodl se zaútočit na samotnou podstatu systému: ne na drobné provozovatele hráčských doupat, ale rovnou na stát, který svými zákony hazardní hry umožňuje. Ten totiž na rozdíl od dalších evropských zemí trh nijak nereguluje, takže tu mohlo vybujet 600 firem žijících z hazardu, což je šestkrát víc než v celé Evropě dohromady. Ročně Češi prosázejí oficiálně bezmála 100 miliard korun.

Celá třetina všech sebevražd, tedy asi 600, padá na vrub hazardnímu hráčství. Právě kvůli obrovským penězům, které hýbají tímto byznysem, chodí politici kolem návrhů na zpřísnění dohledu nad hernami po špičkách. Petr Kohout po vzoru amerických zákazníků zažaloval ministra financí o 100 milionů odškodného za to, že ho nevaroval před riziky, která automaty přinášejí. „Na cigaretách máte nápisy upozorňující, že škodí zdraví. O drogách se točí filmy, každý ví, do čeho jde. Já to o gamblerství v polovině devadesátých let nevěděl. Přitom je to přinejmenším stejně nebezpečné. Alkoholik se ožere za 200 korun, gambler je schopen prohrát celé jmění.“

Ministerstvo financí považuje Kohoutovy výtky za nesmysl. „Když někdo hraje, je to jeho volba, za to nemůže ministr financí,“ říká mluvčí resortu Ondřej Jakob. Minulý týden dalo ministerstvu za pravdu i státní zastupitelství, které má za to, že „zamlčování“ informací vládou není trestný čin. Doporučilo mu, aby se obrátil na Poslaneckou sněmovnu a Senát, které mají pravomoc měnit zákony.

Pozdrav pro Terryho

Právě tam si Petr Kohout už před časem první body připsal. Senátor za Mostecko Vlastimil Balín díky němu změnil názor na hazardní hry. Minulý rok se postavil proti přísnějšímu dohledu nad loterními společnostmi, ale když si vyslechl Kohoutův příběh a návrh přišel znovu do Senátu, hlasoval opačně.

Podle jednoho z bojovníků proti hazardu, senátora Josefa Novotného, je právě tohle cesta, jak prosadit změny. „Lidí závislých na hazardních hrách je asi sto tisíc a každý z nich ovlivňuje deset dalších, to už je milion. Když bude každý kontaktovat svého senátora a poslance, aby se pro přísnější zákon zasadili, budou to muset vzít v potaz.“

Kohoutova publicita našla odezvu i u města Most, které se začalo zajímat o návrh na zpřísnění loterií připravovaný senátorem Novotným. „Každý návrh, jak omezit hrací automaty, zvlášť v blízkosti škol, vítáme a jsme ochotni ho podpořit,“ říká mluvčí tamního magistrátu Alena Sedláčková.„Pan Kohout na tom zájmu má svůj podíl.“

Petr Kohout plánuje i další aktivity. Chce jít pěšky do Štrasburku a cestou ve městech pořádat přednášky. „Bylo by výtečné, kdyby se ke mně připojili další lidi, kteří nebezpečí automatů zažili nebo si ho uvědomují. Měli bychom se spojit a udělat něco jako nový běh Terryho Foxe.“