Dějiny jsou velká sviňa

Dosud mi nevypadlo z paměti překvapení nad autorovou vypravěčskou spontaneitou v jeho autobiograficky založené Cestě ke hřbitovu (1968). Ani jeho druhý román Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974), který vyšel ve Vaculíkově strojopisné edici Petlice, nezklamal. Právě kolem těchto dvou ostravských knih nenasytného vypravěče Oty Filipa (1930) se rozvíjí i ústřední část jeho prozatím poslední publikace: memoárománu Osmý čili nedokončený životopis.

Ota Filip se rozhodl rekapitulovat dráhu svého života už Sedmým životopisem (2000). V něm se vracel především k události z roku 1952, kdy zmařil společnou dezerci se sedmi kamarády pétépáky přes hranice. „Neunesl jsem tíhu strachu ze smrti a odpovědnosti a svěřil jsem se strýci-komunistovi s plánovaným útěkem z Kadaně na Západ,“ přiznává v novém románu znovu svou vinu. A odtud se odvíjí téměř neuvěřitelný sled dějů nadcházejícího půlstoletí, jež pro Filipa symbolicky skončilo zatměním slunce datem 11. srpna 1999 ve 12.40. Jako by to v románu signalizovalo apokalypsu konce – anebo konec apokalypsy?

Léčba střelami dum dum

Čtrnáct kapitol (podle čtrnácti zastavení křížové cesty) lze rozdělit na tři časová období. Nejprve temné roky podkrušnohorské, kam se dostal na vojnu a odkud si přinesl i světlou životní jistotu, milovanou ženu a rodinu. Pak na Valašsku a v Ostravě období mezi léty 1958–1974, znovu od průšvihu k průšvihu, s krátkou epizodou redaktorování v nakladatelství Profil v období uvolnění okolo osmašedesátého roku, kdy uspěl se zmiňovaným prvním románem. Ale: „Těch pět let od roku 1968 mě semlelo na kaši, a to už nechci vzpomínat na roky předtím.“ Úlevu nepřináší ani poslední část zahrnující léta emigrace po nuceném vystěhování do západního Německa v roce 1974. V jejím závěru totiž na scénu vstupuje nové a nejtěžší trauma: ztráta syna.

Celé vyprávěné půlstoletí je na přeskáčku napěchováno  množstvím podrobností, které román natahují na bezmála osm set stran. Výjimku činí počátek šedesátých let, který se autorovi „srazil do zčásti nepřehledné, zčásti neuspořádané, ba zmatené řady událostí“. Jistě proto, že právě tehdy na čas ustoupily síly zla, estébáci, kteří jinak vytvářejí dramatický nerv velké části vyprávěných dějů. Také u let emigračních se Filip zpočátku přiklání ke kladům života, k osudům lidí, s nimiž sdílel exilovou skutečnost. Jenomže fízlovský odkaz na konci devadesátých let dosáhl až do Bavorska. V televizi se otevřela aféra s Filipovou údajnou spoluprací s StB, jeho syn obvinění neunesl a spáchal sebevraždu.

Kruh se uzavřel a Ota Filip píše svou zpověď. Křesťanského odpuštění se mu dostalo při opožděném křtu před svatbou, útěchu ale nepocítil. Vykonal tedy pěší pouť od českých hranic až do Říma, ale opět marně. Ne zpověď, ale kolt z amerického blešího trhu s náboji dum dum, připravený pro těch několik lidí, jež viní ze smrti svého syna, by ho podle něj snad mohl zbavit posledního životního traumatu.

Kam se Filip pohnul, tam ho dostihly zapeklité dějiny, které „jsou často velká sviňa“. Přesto nikdy neodolal a do všeho se přimotal. Sebe se nyní ptá: „Nevím, který čert mi našeptal.“ Je to podivuhodná zpověď a její čtení je – navzdory autorově fabulační zbytnělosti a nezřízenému stylistickému apetitu – svrchovaně poutavé.

Ota Filip: Osmý čili nedokončený životopis

Host, 776 stran.