Božská zpráva

Klíčová otázka zní: Proč tuhle exemplární zlodějinu už dávno někdo nenapravil?Galerie polistopadových ministrů kultury není zrovna přehlídkou politické obratnosti. Vážený Tigrid, bohémský Dostál, velkohubý Jandák nebo zmatená Třeštíková – každý byl jiný, ale všichni dokazovali, že tohle křeslo je ve vládě tak trochu pro parádu a jeho nájemce zpravidla mnoho nezmůže.

Současný šéf resortu Václav Jehlička (KDU-ČSL) starou kletbu zlomil. V květnu si usmyslel, že zjedná nápravu v kauze, která Česku dělá ostudu už patnáct let a dosud s ní nikdo nepohnul. A minulý týden oznámil, že se blíží k cíli. České církve konečně dostanou zpátky, co jim komunisté ukradli.

Tentokrát doopravdy

Skeptik by mohl namítnout, že podobných slibů už od revoluce slyšel spoustu, tentokrát to ale opravdu nevypadá jako plácnutí do vody. Vládní komise a komise církevních expertů společně vymyslely řešení, které se líbí politikům, úředníkům, katolíkům i protestantům. Líbí se koalici, premiéru Topolánkovi i stínovému ministrovi opozice Jandákovi. Proti nebudou pravděpodobně ani obce a kraje, protože stát vzal veškerou finanční zátěž na sebe. A součást dohody bude tvořit i splátkový kalendář, který zajistí, aby vrácení církevního majetku nepoložilo státní rozpočet.

Část majetku – zejména půda, lesy a nemovitosti patřící kdysi řeholním řádům – se vrátí přímo, za zbytek stát během několika desítek let církvím vyplatí v součtu asi 60 miliard korun (dohromady s nemovitostmi to má být 83 miliard). Jehličkův zákon musí samozřejmě ještě projít parlamentem, ale pokud převáží zdravý rozum, má velkou šanci. V současnosti totiž stát na platy kněží vydává téměř miliardu ročně. To skončí, restituce počítá s tím, že církve si své duchovní budou napříště živit samy. Na splátkách za ukradený majetek tedy stát ročně zaplatí podobný obnos jako dosud za platy.

Proč to trvalo tak dlouho, když je řešení tak jednoduché? To je klíčová otázka. Česko se postupně v rámci postkomunistické Evropy stalo jedinou zemí, která církvím nevrátila znárodněný majetek. Z historické perspektivy jde přitom o naprosto jasný případ. Komunistický režim v roce 1949 zvláštním zákonem a sérií vládních výnosů církvím všechno sebral a v podstatě je znevolnil tím, že jim vnutil závislost na státních platech (předtím byly finančně soběstačné). Všechny podobné křivdy restituční zákony dávno vyřešily, proč tuhle exemplární zlodějinu ne? Vysvětlení se skládá po kouscích jako puzzle a výsledný obrázek není ani trochu veselý.

Sympatie a spravedlnost

Agenda byla složitá, protože komunisté zanechali hodně chaotickou evidenci svých zločinů. Po smrti předsedy KDU-ČSL Josefa Luxe se ve vysoké politice prakticky nenašel člověk, který by měl dostatečně vřelý vztah k církvi i silné páky, jak prosadit restituce. V 90. letech se k návratu majetku stavěl velmi rezervovaně premiér Václav Klaus, po jeho pádu se o církevní agendu staral ministr Pavel Dostál, jehož averze vůči náboženství byla pověstná. Od rozpadu federace prakticky nenastala situace, kdy by se pro miliardové restituce dala najít podpora ve sněmovně, takže tam podobný návrh nikdo raději ani nenosil.

Vina samotných církví je minimální. Samozřejmě si lze představit obratnějšího vyjednavače než vztahovačného kardinála Vlka, samozřejmě že církve mohly přijít s chytrým, velkorysým řešením, které by se politikům špatně odmítalo. Ale to jsou jen detaily. Hlavní důvod průtahů je zcela jasný: vládní politika populisticky zrcadlila, že většina Čechů prostě nemá „flanďáky“ ráda. Lidová optika, kterou dlouhodobě posilují komentátoři vlivného bulváru i levicových novin, to prostě vidí tak, že hamižná církev zase „dostane“ peníze z našich daní.

Český ateismus a averze ke katolické církvi, jíž patří většina ukradeného majetku, má hluboké kořeny sahající k Bílé hoře, obrozeneckému nacionalismu (vyšší církevní hodnostáři byli výhradně německy mluvící kněží) a sekulární první republice. Komunismus zesvětštění české společnosti jen tvrdě dokončil. Je pravda, že katolíci po revoluci propásli jedinečnou příležitost svůj obraz vylepšit. Jenže na tom moc nezáleží.

Jedním z nejlepších indikátorů vyspělosti demokracie je schopnost oddělit osobní sympatie od smyslu pro spravedlnost. A právě v tomhle česká společnost selhává. Katolické vyrovnání patří do stejné kategorie příběhů jako vztah k sudetským Němcům nebo zrovnoprávnění Romů. Když nám někdo není sympatický a nekouká z něj žádný prospěch, proč bránit jeho právo na spravedlnost? Tenhle myšlenkový zkrat nám už dlouho kazí náladu. Je dobře, že alespoň v jedné kauze se blíží jeho konec.