Výkřiky přes hranice

Tak vážné to nebylo snad ani počátkem devadesátých let, kdy nacionalismus ve střední Evropě rozpaloval davy. Tehdy to byly vášně omluvitelné snad nejistotou z náhle nabyté svobody. Dnes je to však cynická kalkulace politiků nové generace.

Maďarsko a Slovensko jsou členy Evropské unie i NATO. Obě tyto úctyhodné instituce se zrodily z touhy po míru, jejíž původ je v děsivé zkušenosti dvou světových válek, jejichž příčinou byly různé formy národního egoismu. A právě ten teď nečekaně ožívá jako zombie a vrací dva národy – Maďary a Slováky – do konfliktu z let 1918 až 1945. Do zrušení hranic v rámci Schengenu přitom zbývají sotva tři měsíce.

Konec iluzí

Když v srpnu pochodovala ulicemi Budapešti neonacistická Maďarská garda organizovaná politickou stranou Jobbik a tiše podporovaná hlavní opoziční stranou Fidesz, člověk mohl mít iluzi, že je to postmoderní divadlo, jakási hra na dějiny s prošlou spotřební lhůtou. Ale když se v září celá maďarská politická elita, jinak nesmiřitelně rozhádaná, spojila na obranu maďarské menšiny na Slovensku, jež je prý utiskovaná tamní vládou, bylo po iluzi.

Když v srpnu Pál Csáky, předseda SMK (strany reprezentující maďarskou menšinu na Slovensku), prohlásil, že bude žádat odškodnění maďarských obětí Benešových dekretů, člověk mohl mít iluzi, že je to jen postmoderní politické divadlo pro zasvěcené. Ale když se v září spojily jinak rozhádané slovenské politické strany a v…