Nekonečně tenká nit

Ladislav Mareš se na svůj první pořádný výlet vydal až ve třiatřiceti. Doma bylo krátce po převratu a chemik z uranové fabriky vyrazil jako tisíce jeho mladších krajanů na zkušenou. Díky solidní angličtině se pustil až za oceán a to, co se stalo během následujících sedmnácti let, je skoro dokonalý americký sen. Dnes si Mareš zve do své liberecké firmy specializující se na výrobu látek z mikroskopických vláken partnery ze tří kontinentů. Jeho volba byla od začátku prostá: chtěl dělat něco, o čem většina domorodců ještě neslyšela. Revoluční hmota proslavená pod jménem nanovlákno tu podmínku splňuje dokonale. A díky Marešově spolupráci s libereckou univerzitou Češi získávají ve světě nálepku pionýrů v tomto tajemném oboru budoucnosti.

Skoro jako člunek

„Tady vidíte to hlavní,“ ukazuje pyšně padesátník s pečlivě zastřiženým knírkem na plechovou bednu o rozměrech obytného přívěsu. Z boku čouhá role nazelenalé textilie, vedle blikají desítky barevných kontrolek a displejů. Jsme v Marešově liberecké fabrice Elmarco, tahle plechová skříň se dá prodat za třicet milionů a do textilního průmyslu vnesla zvrat, který nadšenci srovnávají s pohyblivým člunkem tkalcovského stroje na úsvitu průmyslové revoluce. Dnes ale už nejde o látku – základem je tekutina, která se taví pod vysokým napětím do tenoučké vrstvy neviditelných vláken. Futuristické vize o textilu budoucnosti, který by v řadě odvětví mohl nahradit klasické tkaniny, mají kořeny v devadesátých letech, kdy se nanovlákna začala používat k výrobě motorových filtrů.

Tajemství Marešova úspěchu tkví v tom, že se spolu s libereckou Technickou univerzitou zaměřil na moment, kdy se mění polotovar v konkrétní výrobek. Výsledkem několikaleté spolupráce je výše popsaná linka, která dokáže vyplivnout nanovlákna v univerzálním materiálu – textilii, která stejně jako filtry do motorů může sloužit třeba jako obložení koncertních sálů a průmyslových hal nebo skvěle fungující obvaz.

Cítili jsme šanci

Český chemik, který stojí u objevování dalších možností nanovláken, se nikdy nevěnoval zrovna běžnému průmyslu. Krátce po návratu ze Států začal ve vlastní laboratoři zpracovávat vyřazené počítačové komponenty k výrobě zlata. To, co za oceánem znamenalo běžný byznys, bylo doma raritou. Podnik se rychle rozjel, ale zlatou éru smetl vývoj a Mareš pochopil, že je třeba jít dál. Vzal si čtyřmilionový úvěr a spolu se sedmi kolegy začal montovat speciální laboratorní skříně pro míchání nebezpečných chemikálií – také tohle bylo v Česku unikum.

Skutečný náboj ale dostalo Marešovo podnikání až v roce 2004. Konkrétně v okamžiku, kdy zvedl telefon a zavolal na rektorát liberecké Technické univerzity. „Dařilo se nám a najednou tady byl potenciál pro investice do něčeho nového,“ vzpomíná pan Mareš. Telefonát rektorovi přišel v nejlepší možnou chvíli. Právě tehdy totiž ve škole gradoval projekt, do něhož se pustila pětice vědců zdejší textilní fakulty. „Byla to novinka, ale cítili jsme její potenciál,“ vzpomíná na zmínku o nanovláknech šéf vědeckého týmu Oldřich Jirsák. Od té chvíle začali jeho kolegové pravidelně docházet za Marešem a naopak. A stejně jako pro Marešovu firmu, stala se tahle spolupráce hnacím motorem i pro samotnou univerzitu: zatímco před třemi lety se tu nanovláknům věnovalo pět lidí, dnes je to dvojnásobek a třeba letos tu vzniká dvacet diplomových prací na stejné téma. Výsledkem je právě Marešova výrobní linka na univerzální nanovlákenný materiál, první svého druhu na světě.

Expanze podještědské společnosti ale podle všeho teprve přichází. Nejnovějším kontraktem by se pro ni mohl stát vývoj ochranné vrstvy pro uniformy americké armády, testuje se i využití v solárních článcích. Vědci i průmyslníci ale své nadšení brzdí – vývoj nanovláken může už brzy narazit na své hranice. Práce s „dokonalou sítí“ se ale zatím každopádně utěšeně rozrůstá.