Nalezený ráj Josefa Jungmanna

Josef Jungmann zemřel nedlouho před revolučním rokem 1848, a protože jsme se dodnes nevyrovnali se zakořeněným českým nacionalismem, platí tento učenec za kontroverzní postavu. Do jaké míry byl Jungmann nacionalistou, polemizovali v devadesátých letech například novinář Petr Holub (Čech má mluvit česky, Respekt) s bohemistou Alexandrem Stichem (Kopací míč Jungmann, Literární noviny).

Historik Robert Sak napsal pro vyšehradskou edici Velké postavy českých dějin zatím poslední původní monografii Josef Jungmann, život obrozence. Faktograficky vyčerpávající práce, jejíž poznámkový aparát svědčí o důkladném studiu pramenů, se snaží zůstávat objektivní a spor o Jungmanna znovu nerozdmýchávat.

Směšné dějiny

Josef Jungmann, o něco starší příslušník druhé, preromantické generace obrozenců, úspěšný učitel a loajální úředník, zaujal v české společnosti trochu paradoxně vůdčí postavení, ačkoli nevyhledával společnost, téměř necestoval, ani ve Vídni nikdy nebyl, nepohyboval se ve vlivných kruzích zemské šlechty jako mladší Palacký. Vůdčí obrozenec – venkovan původem, aristokrat duchem a dělník vědy – pracoval vlastně pro doposud neexistující vyšší společenské vrstvy, k nimž byly orientovány obsahy a vyšší styl literatury, spoléhaje na budoucí české měšťanstvo, méně pak na idealizovaného člověka z lidu. Proti skepsi světově proslulých učenců první generace osvícenců věřil v budoucnost českého jazyka a měl i určité ambice básnické. Záhy však narazil na dvě překážky: na malou mohutnost vlastního uměleckého talentu a zejména na nevyvinutost českého jazyka.

Jestliže chtěl, abychom při dorozumívání na úrovni soudobého vývoje společnosti nebyli nadále odkázáni na prostřednictví němčiny, ale mohli se dorozumívat česky, a zároveň chtěl pomoci rozvoji české literatury, nezbývalo mu než se soustavně věnovat lingvistice, a to nejenom gramatice, teoretickým otázkám slovesnosti, ale zejména péči o slovní zásobu.

Velikost a náročnost úkolu si Jungmann ověřil na překladu: měřil možnosti češtiny jako literárního jazyka nejprůkaznějším způsobem: na dvou světových dílech, Miltonově básnickém eposu Ztracený ráj a později na Chateaubriandově básnické povídce Atala. Na Miltona padla volba nejen pro náročnost stylu a bohatství jazyka, ale Jungmann, obdivovatel Voltaira, zároveň dobře věděl, že překládá účastníka cromwellovské revoluce.

Poměry v mladé české společnosti na počátku 19. století nám při četbě mohou připadat naivní, malicherné, někdy i směšné, ale takové byly dějiny. Smiřme se s tím, že preromantismus a romantismus v postupující emancipaci národa vyvolal i nezištné úsilí rozvinout jeho původní jazyk. Pravda, bylo možná reálné spokojit se s tím, co se nabízelo: psát a mluvit německy – když Jungmann přišel na pražské gymnázium, překvapilo ho, že tam učilo méně českých profesorů než v převážně německých Litoměřicích. Stačilo však půlstoletí po jazykové práci Josefa Jungmanna a jeho žáků, a nebylo cesty zpět. Původní literatura mezitím téměř dohnala ztracená léta, a navíc vytvořila skvělou tradici překladu velkých literatur. Na jejím začátku je naivita „nacionalisty“ Jungmanna.

ROBERT SAK: JOSEF JUNGMANN

Vyšehrad, 320 stran.