Když Buddhovi žáci bojují

Barmští mniši vyjádřili masovými protesty nespokojenost s politikou vojenské junty. Konkrétní body jejich kritiky či požadavků jsou z padesáti procent obecné: například výzvy k národnímu usmíření – co se tím po desetiletích otevřené a posléze skryté občanské války v zemi míní, lze jen těžko říci. Požadavek na propuštění příslušníků politické opozice včetně disidentky Aun Schan Su Ťij je nicméně konkrétní a znamená zjevné politické angažmá buddhistické obce (sanghy).

Záběry neozbrojených a bosých mnichů, a dokonce i mnišek vyvolávají na Západě oprávněný soucit a sympatie. Přesto se ale můžeme ptát: je z hlediska buddhismu legitimní, když mniši „dělají politiku“?

Jeden z mnoha konfliktů

Představy o buddhismu jsou i v dnešním propojeném světě silně romantizující a idealizující. Západní člověk se ve své domovině setkává s vyslanci Buddhovy nauky sporadicky, většinou na přednáškách či seminářích. Buddhističtí učitelé, kterým se říká „noble friend“, tedy vznešený přítel, často přinášejí základy nauky cílené na západní pragmatickou mysl. Obyvatele vyspělého světa nejvíce zajímá co nejkratší cesta k nirváně (duchovní blaženosti, resp. vystoupení z nekonečného koloběhu životů, jejž Buddha považuje za strastný) a ta v buddhismu vede přes dodržování etických pravidel, která člověka očišťují a vedou ke klidu a vyrovnanosti. S klidem a vyrovnaností přichází soustředění a posléze moudrost, jež se nejlépe kryje s pojmem „poznání věcí tak, jak jsou“. Moudrost ústí v odhození všech světských fikcí. Tedy v ideálním případě…

Z podobných setkání s buddhistickými učiteli, kteří jsou vesměs výjimečnými individualitami, vzniká zkreslený názor, že tradičně buddhistické země jsou plné mnichů, jejichž cílem je pouze nejrychlejší cesta k nirváně. Jenže buddhistická sangha je také v řadě zemí po dva tisíce let kulturotvornou, sociální a lidově-náboženskou silou, která koexistovala se světskou mocí a plnila i řadu jiných, nikoliv jen hlubinně duchovních funkcí; poskytovala například základní vzdělání, především na vesnici.

Současný střet s vojenskou vládou v Barmě je tedy jen jedním z mnoha konfliktů, které v buddhistických zemích během dějin proběhly. Jistá odlišnost zde však přesto panuje; buddhismus je tradičně pokládán za jediné velké světové náboženství, v jehož jménu se nikdy nevedla válka. Této pověsti se těší díky povaze nauky, jejímž primárním krédem je „ahinsa“, tedy neubližování, nenásilí, mohli bychom také říci Buddhovými slovy „vznešená lhostejnost“.

To vše ovšem neznamená, že se v buddhismu prvky násilí vůbec neobjevovaly. Buddhismus představuje obrovské množství škol a přístupů. Stručně lze říci, že dva hlavní proudy, tedy mahájána a hínajána, se dosti podstatně liší. V mahájáně, v současné době reprezentované tibetským buddhismem či čchanem, známějším jako zen, prvky násilí či fyzického boje nalezneme, zatímco v čisté théravádě (škole hínajány, praktikované právě v Barmě) nikoli.

Je tedy v souladu s Buddhovou naukou, aby se mniši politicky angažovali? Lze sáhnout k násilí? „Násilím“ míníme také sebeobranu či gándhíovský nenásilný odpor – i ten totiž může přímé násilí vyvolat.

Že se podobné věci v dějinách buddhismu děly, jsme již zmínili: V Koreji se v 11. století mniši ozbrojovali, aby uhájili své pozemky. Území dnešní Barmy mnišská sangha ve 12. století téměř zruinovala, neboť disponovala až 60 procenty zemědělské půdy a na rolnické obyvatelstvo jí mnoho nezbylo. Sangha se zapojovala i do odporu proti britským kolonialistům téměř po celou dobu britské nadvlády (skončila v roce 1948), neboť Britové podle ní chtěli udusit duchovní život země. A lze nalézt i další příklady.

Největší nepřítel

Théraváda disponuje kánonem o 52 svazcích obsahujícím jak Buddhovy promluvy, tak mnišská pravidla a „vyšší učení“, tedy jakési psychologicko-filozofické vyjádření Buddhovy nauky. Za nejstarší a nejpůvodnější je považována tzv. Suttapitaka, tedy Buddhovy rozpravy. V nich Buddha velmi explicitně stanoví obsah i cíl nauky: „Učím (pravdu o) utrpení a ukončení utrpení.“ Toto je esence, o které Buddha mluví jako o nadsvětské stezce. Za skutečného mnicha může být považována ta lidská bytost, která vstoupila do „proudu učení“ a jež se zříká všech světských aktivit.

Mnich přijímá 227 striktních pravidel, jejichž porušování je nazíráno dle míry „provinění“, přičemž vyloučení z řádu zakládá vražda, především vražda mnicha. Za menší, ale závažné provinění je pokládáno násilí ve všech podobách, a to myslí, řečí i tělem. Angažmá ve světské societě je sotva považováno za nadsvětskou stezku, ale je tomu třeba dobře rozumět: mnich se nesnaží být lhostejný ke špatnostem a zlu světa, ale protože chápe, že největším nepřítelem je jeho vlastní mysl, směřuje 100 % svého úsilí takříkajíc na boj se sebou samým.

Asketické požadavky jsou přitom tak náročné, že je vlastně tato sebeetika také tou nejdůslednější etikou ve vztahu k celé společnosti. Pokud se mnichovi podaří dosáhnout nirvány (v jazyce théravádového buddhismu se jí říká nibbána), uspěl v tom největším díle vůbec – nejen pro sebe, ale i pro ostatní členy společnosti. Mnich se ve světském prostoru neangažuje nikoli kvůli lhostejnosti, strachu a slabosti, ale právě proto, že se odříká dočasných a fiktivních řešení. Jinými slovy: na to, aby se neangažoval, musí být podstatně silnější než ti, kteří se do nekonečného proudu bojů a svárů pouštějí. Nutno podotknout, že Buddha uvažoval v dimenzích eonů let.

Uplácení mnichů

Z tohoto opravdu trestuhodně zkratkovitého nástinu nauky by snad mohlo být alespoň trochu jasné, proč jsem nazval představy o buddhismu za romantizující. Vzdát se všech světských zájmů, radostí i starostí je požadavek jdoucí nikoli jen proti ustrojení obyvatele Západu, ale proti běžnému pojetí života či přirozenosti člověka vůbec. Kdo není plně přesvědčen o správnosti mnišské stezky, pochopitelně hledá náhradní aktivity, morálka v sangze klesá, zato stoupá zájem o svět.

Půl milionu barmských mnichů nemá před očima jen nibbánu, mniši bojují o existenci, o tradiční kulturní a společenskou identitu. Bylo tomu tak i za vlády Angličanů, ale také za vlád demokratických, i když ne tak vyhroceně. Každá barmská vláda si chtěla sanghu naklonit a sangha vždy chtěla, aby jí byla vláda nakloněna.

Je nesporné, že občansky a lidsky je otočení žebrací misky dnem vzhůru vůči členům junty oprávněným gestem. Zmučený národ si uvědomuje, že vojenská vláda mnichy zneužívá, snaží se zajistit si podporu vlivné sanghy okázalým hromaděním zásluh – hmotně ji podporuje, vlastně mnichy uplácí. To je markantní právě v současné Barmě: podpora mnichů je podle tradice karmicky prospěšným činem, nicméně junta interpretuje jako obdarování sanghy i stavby silnic, železnic a dalších státem preferovaných staveb a vyhánění obyvatel na nucené práce. Tím, že mniši odpírají mocným „konat dobro“, vlastně znevěrohodňují zásadním způsobem čistotu jejich úmyslů.

Buddha, který vzájemnou závislost mnichů a laiků nikdy nepopíral, říká, že pokud není mnich jídlem obdarován, má být připraven i zemřít. Věc se dá ale také otočit: odmítáním jídla si chtějí mniši zajistit jeho dostatek v budoucnu, neboť současná státní podpora klášterů by mohla ze dne na den skončit. Zároveň solidarizují s chudým a zotročeným obyvatelstvem.

Sangha bojuje o svůj tradiční sociální status, tedy o to, aby vztah mnichů a laiků vycházel z tradičního principu vzájemné potřebnosti. Současně však platí, že mniši vystupují především jako angažovaní občané, a poněkud méně jako Buddhovi žáci. Jsem si nicméně jist, že na některých místech, tedy v některých srdcích, probíhají boje ještě usilovnější.

Autor je publicista, zabývá se buddhismem.

Život v klášterech

V théravádových buddhistických zemích je existence obce (sanghy) na darech laiků zcela závislá. V klášterech žijí mniši, kteří se rozhodli přijmout roucho na celý život, nicméně je zvykem, že alespoň nějakou dobu stráví v klášteře každý muž v zemi. Laický buddhista přijímá základní morální předsevzetí či pravidla, která lze uplatňovat v běžném životě, mnich jich přijímá 227. Musí se například zdržet násilí, lží, hrubé mluvy, konzumace omamných látek, sexuálního chování, peněz, sledování zábavných představení, poslouchání hudby atd. Klášter vede představený a hierarchie je ustavena podle délky pobytu v řádu, nicméně hraje podstatně menší roli než třeba v katolictví. Sangha jako celek nevystupuje tudíž jednotně, proto je obtížné přesně vystopovat rozbušku současných protestů. Nejspíš jde o vyvrcholení mnohaleté nespokojenosti s vládnoucím režimem.