„Nech toho, to není tvůj, máš doma také. Pojd’, dělej!“ Vynervovaně táhne mladá žena svoji asi dvouletou holčičku za ruku pryč od kočárku naší dcery, který si děvčátko zrovna prohlíželo. Jsem s dětmi na cestě k paní doktorce. V čekárně je plno dětí. Přesto panuje ticho. Nechápu, proč ostatní maminky trvají na tom, aby děti jenom šeptaly, když kolem není nikdo, komu by trošku živější dětské hlasy mohly vadit. V celém domě nejsou ani kanceláře, ani byty, sídlí tam jenom další dětští doktoři.
„V tomhle věku jsou děti ještě hodné, když ještě nemají svoji hlavu,“ povzdechne si maminka se dvěma dětmi ve školním věku, když vidí naše půlroční miminko.
„Heleno, slez dolů. Spadneš!“ volá zvýšeným hlasem další maminka, jejíž dcera zrovna vylezla na židli. Spadneš! – Tenhle výkřik slyším v Čechách během dne často a pokaždé mě podráždí svou neúprosností. Jako kdyby to byl železný zákon, že dítě, které leze někam, kam ho maminka nechce pustit, nevyhnutelně spadne. Tak raději žádné nové kroky nezkoušet.
Mám z toho všeho dojem, že mnozí zdejší rodiče by zřejmě nejraději měli způsobné a nenápadné děti bez vlastního názoru, které pořád počítají s tím, že spadnou, jakmile dělají neznámý krok. Zkrátka: úplný opak zvědavých a sebevědomých človíčků.
Že by důsledek komunistického režimu? Těžko: vzpomínám si na nedávný rozhovor s maďarským kolegou, který tvrdil, že v Maďarsku je postavení dětí ve společnosti úplně jiné; nejsou na každém kroku okřikovány a trestány, nýbrž mají skoro vždy a všude přednost. Kdo ve veřejném prostoru nadává na dítě, hned sklízí výhrůžné pohledy kolemjdoucích.
Na druhé straně si ale také uvědomuji, že výchova ke spíše nenápadnému, defenzivnímu chování, kterou pozoruji v Čechách, a zdejší úcta dětí k rodičům jsou určitě zásadní důvody, proč české děti naštěstí nejsou tak zaujaté samy sebou, bezohledné a agresivní jako mnohé německé, a že české školy musí problém násilí řešit v daleko menší míře než třeba školy v Německu.
Otázkou je, zda přitom děti musí skutečně přijít o svoji přirozenou zvědavost a potřebu občas se i hlasitě vyjádřit. Jestli nelze dosáhnout i jiným způsobem, aby děti uznaly určité hranice a akceptovaly autority. Co je totiž špatného na tom, když se malý človíček zajímá o jiné děti a jejich hračky, když občas nahlas křičí a má vlastní názor? Anebo když někdy spadne a znovu se zvedne?
Autorka pracuje v německé redakci Českého rozhlasu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
