Volání hlavy státu

Alexander Tomský

(1947) je konzervativní filozof. Vystudoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let London School of Economics. Posléze přednášel politologii v ústavu Keston College. Po návratu do Čech se stal ředitelem vydavatelství Academia a následně nakladatelství Národního divadla.

Je prezidentura sinekura pro úspěšné, nebo vysloužilé politiky? Opravdu nevíme, jaké kvality má mít prezident? Nebo to snad nevědí jenom politici?

Prezident nemá být politik. Člověk trénovaný budováním strany a vlády není z prezidentského kvádru. Nadstranickost a symbolika prezidentské role je evidentní. Reprezentuje stát navenek i dovnitř. S tím navenek to jde snadněji. Stačí kultivovanost a protokolární chování, jelikož reprezentuje nejen sebe, ale svůj stát. Umí mluvit, umí anglicky, má politický a kulturní rozhled.

S reprezentací dovnitř, vůči národu, už to tak snadné není. Zde je na místě žádat osobnost! Reprezentuje majestát státní moci. Moci nepříjemné – omezujících zákonů, nepříjemných daní, trestajícího pendreku. Má proto vyzařovat i tu druhou učitelskou kvalitu moci. Její moudrou, laskavou a chápající tvář. Jako by svou osobností říkal: navzdory všemu svinstvu a zločinům politiky, navzdory všemu pletichaření politiků, navzdory strašnému nezbytí moci existují ušlechtilé věci, na které můžou být národ i lidstvo hrdé! V tomhle je prezident jako monarcha, tak trochu podobný pomníku. Je však z masa a kostí, a proto má být z něho cítit i souznění s lidskou přirozeností a touhou po ušlechtilém a ctnostném životě. Prezident musí být v dobrém populista (a tak trochu i demagog).

Náhodní prezidenti

Dějiny však s prezidentským pomníkem zacloumaly. Havla vynesla nahoru jeho perzekuce a statečnost, umělecký věhlas a nálada převratu. Klaus vyhrál o vlas díky silné stranické bázi a rozhádané opozici. Oba prezidenti jsou náhodou svého zvolení atypičtí. Havel reprezentoval spíš lidstvo než národ a svým vágním kazatelstvím kdekoho rozčílil, Klaus zase reprezentuje spíš sebe než lidstvo, o národ se snaží, ale proklamovaná podpora plýtvání a hrozivého znečišťování prostředí mu nepřísluší. Jde totiž o evidentní neřesti.

V politických půtkách se ozývá, že osobnosti buď nemáme nebo neznáme či nepotřebujeme! Samozřejmě, že máme, samozřejmě, že jsou neznámé, a samozřejmě, že nejsou v politice. Co by tam proboha dělaly? V politice jsou bohužel jen ti, kteří tam být chtějí, a právě proto tam být nemají. Stačil by však jediný televizní prezidentský projev osobnosti a okamžitě bychom ji znali lépe než většinu poslanců.

I volená reprezentace vytváří oligarchii. Navzdory stranickosti se považuje za klub, za profesionály, za souputníky politické kariéry, za ty, kteří umí oblafnout demokracii a dokážou si v případě pádu navzájem pomoci k jiné lukrativní sinekuře. Tahle společnost nesnáší vetřelce (Fischer,Karásek,Fischerová), ba ani pomyšlení, že by prezidentem měl být někdo mimo tuto oligarchii.