Velká událost v policii

Těžko čekat odvahu ve sboru, kde největší ctností je nevybočovat z řady.Společně s ozbrojenou ochrankou stoupáme chodbami Policejního prezidia až do předposledního patra, kde sídlí policejní prezident. Pod nohama klouže lety zašlé linoleum, zažloutlé stěny kolem řadových kanceláří střídá u místností policejních šéfů imitace dřeva. „Raději se na to vůbec nedívejte. Od sedmdesátých let, kdy se to stavělo, se tady nic nezměnilo,“ komentuje naše rozhlížení průvodce a nesměle mačká zvonek u dveří policejního prezidenta. „Hlásím, že vám vedu návštěvu,“ předává nás do rukou usměvavé sekretářky a mizí zpět v labyrintu chodeb.

„Tak vás tady vítám,“ přichází nám vstříc dobře naladěný policejní prezident Oldřich Martinů (42) a tiskne nám ruku. Ve své funkci je něco přes tři měsíce, předtím na Policejním prezidiu pracoval jako náměstek pro zahraniční vztahy. „Jsem rád, že jste přišli. Jsem tu kdykoliv pro vás a pro vaše otázky. Veřejnost má právo být informována.“

Hned je patrné, že pan Martinů ví své o důležitosti prvního dojmu. Čerstvě oholen, v dobře padnoucím obleku, stále s úsměvem na tváři. Řada ocenění od spřátelených zahraničních policejních útvarů, vystavených hned vedle sbírky pivních půllitrů, zanechané zde některým předchůdcem, nenápadně připomíná, že do…