Rozplynout se v Solaris

Tři desítky let od premiéry filmu Andreje Tarkovského Solaris (1972) se do adaptace proslulého románu polského spisovatele Stanislawa Lema pustil americký režisér Steven Soderbergh. Tarkovskij nezastíral, že má averzi vůči vědecko-fantastickému žánru jako takovému. Jeho verze příběhu o astronautech zkoumajících záhadnou planetu vykazující známky živého organismu byla téměř úplně oproštěna od sci-fi elementů. Ruský režisér chtěl údajně oponovat chladné, sterilní vizi budoucnosti, kterou divákům představil ve filmu 2001: Vesmírné odysea (1968) jeho kolega Stanley Kubrick. Tarkovskij z Lemovy předlohy akcentoval zejména otázku etické zodpovědnosti vědců zabývajících se kosmickým výzkumem. A beztvarý oceánovitý povrch planety, díky jehož působení se na palubě kosmické stanice zhmotňují přízraky vzpomínek jejích dočasných obyvatel, mu posloužil coby podklad pro zamyšlení nad povahou identity jako takové a lidskou touhou přesáhnout sebe sama.

Steven Soderbergh v posledních letech vcelku pravidelně střídá mainstreamové filmy s velkým rozpočtem a hollywoodskými hvězdami (trilogie o Dannyho parťácích, Traffic, Erin Brockovich) s nízkorozpočtovými, často formálně až experimentálními projekty (Hollywood, Hollywood, Bublina). Solaris sice může mást přítomností George Clooneyho v hlavní roli psychiatra Chrise Kelvina, jinak ale spadá do té druhé skupiny. Soderbergh se v něm vzdal ambice vyjadřovat se k věčným filozofickým otázkám a pojal Solaris jako docela obyčejný příběh o vypořádání se se ztrátou blízkého člověka.

Děj se odehrává v časově blíže neurčené budoucnosti. Na ulice anonymní metropole se neustále snáší déšť. Do chladných barev ponořil režisér (jak často bývá jeho zvykem, i tady stál i za kamerou) interiéry luxusně zařízených bytů a kanceláří. Ovdovělý doktor Kelvin se tři roky marně vzpamatovává ze sebevraždy manželky Rheyi (Natascha McElhoneová). Když mu dávný přítel Gibarian (Ulrich Tukur) pošle blíže nespecifikovanou prosbu, aby jej navštívil na kosmické stanici Prometheus obíhající kolem záhadné planety Solaris, neváhá ani minutu. Na palubě lodi ho ovšem čekají pouze dva členové Gibarianova týmu – všichni ostatní jsou mrtví. Zdá se, že tajemná planeta je schopná se napojit na vědomí a myšlenkové procesy výzkumníků a generovat kopie lidí přesně tak, jak jsou uloženi v jejich vzpomínkách. Hned první noc se v posteli vedle šokovaného Kelvina zjeví jeho milovaná mrtvá partnerka.

Soderberghův přístup k látce je čistě introspektivní. Kulisy vesmírné stanice jako by byly netečným svědkem Kelvinova zápasu o překonání psychického traumatu. Rheyin klon je pak manifestací jeho boje s pocity viny a žalu. Přízračná žena si uvědomuje sama sebe, její paměť je ovšem utkána pouze ze vzpomínek, které na ni měl Kelvin. Soderbergh tak ironicky naznačuje, že takhle to v partnerských vztazích zkrátka chodí. Nikdy nemůžeme poznat druhého člověka. Náš pohled na jiné lidi je nutně vždy jen projekcí našich vlastních zkušeností a vzpomínek. Režisér se nápadu nově interpretovat Lemův román zhostil se ctí. Film sice nedosahuje hloubky Tarkovského adaptace, ale s nadsázkou řečeno pro něj mluví už jen to, že je o více než hodinu kratší.

SOLARIS

ČT 2, 4. 10., 21.40