Politika obalená vrstvou tuku

Někdejší šéfredaktor zpravodajství televize Nova Jan Vávra napsal klíčový, rozuměj zakódovaný, politický román z období posledních dvou dekád. A hned jeho názvem V krajině prorostlého bůčku, který je svým způsobem hodnotící, naznačuje, s jakou hyperbolou tu bude pracovat. Většinu hlavních postav přitom vykresluje jen s mírnou nadsázkou. Jejich identifikace je tak natolik snadná, že lze zůstat u jejich krycích, románových jmen.

Chceme-li proniknout hlouběji do mechanismu, jímž Vávrovi románoví hrdinové uváděli do pohybu soudobé dějiny, bude možná i prospěšnější, když se na známé předlohy románových postav budeme dívat jako na neznámé hráče ve známé politické aréně. Vyhneme se tak identifikačnímu čtení, jež by nás svádělo k jejich srovnávání s živými politiky, čímž by nám unikaly hlubší vrstvy příběhu.

Z liberála nacionalistou

Román stojí na dvou postavách. Vypravěč se v prvních převratových dnech stane poslancem, a když mu nezbude než se vzdát mandátu, aby nevešlo ve známost, že se přes účelovou avantýru se šéfovou před lety zapletl s agenty Státní bezpečnosti, odejde ze sněmovny do novin. Pak ovšem najde uplatnění s mnohem větším vlivem: stane se poradcem pro komunikační strategii, odkud je už jen krok k velkým korupčním penězům ve zprostředkování státních zakázek. K vypravěčově smůle se však peníze nakonec zastaví na kontech politiků a on tak přijde zkrátka.

Z politiků má v románu největší prostor Doktor, jenž v průběhu necelých dvou dekád projde bizarním vývojem. Ze zprvu neznámého loajálního ekonoma, jehož jedinou politickou zkušeností byla funkce úsekového důvěrníka ROH a který se jen náhodou ocitl na scéně mezi aktéry převratu, se stane protřelý a mocný politik. Dovede ho k tomu ješitná ctižádost. Pohotově si od ekonomických teoretiků přisvojí „náhle objevené postuláty liberální ekonomie“, obrábí liberálně konzervativní hesla a zejména vládne všemi politickými fígly, půlobraty a obraty. V čemž mu pomohou silně vyvinuté čivy: citlivě vnímá záchvěvy nálad publika, dokáže z toho vyvodit, co chtějí jeho voliči slyšet, a nevadí mu, když kvůli tomu uprostřed věty popře i to, čím začala. Na tom stojí i peripetie jeho politického osudu: z ekonomického konzervatismu přejde v nacionální ideologii typickou pro 19. století.

Doktor posléze podlehne otravě tukem. K motivu prorostlého bůčku, krajiny mastného ovaru a národa se silnou vrstvou podkožního tuku se Vávra v románu neustále vrací, jako by se nemohl téhle charakteristiky nabažit. Ale spíš si nedůvěřuje, že by v sobě mohlo nést dostatečné poslání i samotné vylíčení příběhu. Asi proto k tomu navíc přidává dost obligátní mixáž politiky s erotikou: osud vypravěče předznamenávají neúspěchy v jeho sexuálních vztazích.

Vávra používá lehce zapamatovatelné věty, zjednodušuje i vysvětlení chování svých postav a je v tom často přesvědčivý asi tak, jako je přesvědčivé tvrzení, že „s veřejným míněním je to jako se ženskými. Politik může udělat cokoli, pokud to dokáže věrohodně vysvětlit.“ Jan Vávra ze své novinářské praxe moc dobře ví, že volba správných slov a obrazů má mnohdy mnohem větší sílu než těžce vydobyté argumenty. Jeho kniha tak v druhém plánu není jen pouhou zábavnou perzifláží, ale docela přínosným pohledem na podstatu fungování politické moci.

JAN VÁVRA: V KRAJINĚ PROROSTLÉHO BŮČKU

Prostor, 252 stran.