Nemoc českých premiérů

Infozábava je nepochybně výdělečná, kdo ji ale chce provozovat ve velkém, musí počítat s následky.Záhadná nemoc v Česku decimuje jednoho premiéra za druhým. Možná se zdroj nákazy ukrývá někde ve Strakově akademii a nedá se mu vyhnout, každopádně téměř každý předseda vlády se tu nakazí vzteklinou vůči médiím. Naposledy se symptomy projevily u Mirka Topolánka, který dokonce při posledním záchvatu prohlásil, že uvažuje o zákonu omezujícím zdejší svobodu slova. Takový výrok je třeba brát jako vážné přiznání neschopnosti vykonávat úřad – a to přesto, že zdejší mediální scéna si zaslouží zásadní debatu o tom, v jak neutěšené pozici se vlastní vinou ocitla.

Přetlakovaný premiér

Kdo minulé pondělí sledoval premiérovo setkání s novináři, mohl mít dojem, že sleduje rozjíždějící se parní válec. Patnáctiminutový monolog Mirka Topolánka se pomalu rozjížděl, pak se valil stále rychleji, až skončil výbuchem natlakované páry. Média obvinil úplně ze všeho, dokonce i z korupce. Nemá prý sice žádný důkaz, ale protože tu ještě nikdy nebyl odsouzen žádný novinář za korupci, tak tu přece nějaká být musí, ne? V podobné logice se nesl celý výlev. Média jdou prý Topolánkovi a jeho blízkým po krku, píší na objednávku „Džordžina“ (rozuměj: Jiřího Paroubka) a ničí všechno soukromí. A pak přišel zlatý hřeb: Zatím nejsem tomu nakloněn, ale mohl by přijít zákon, který vám přistřihne křídla, oznámil předseda vlády přítomným novinářům.

Jeho výbuch způsobila dobrá práce Mladé fronty Dnes. Ta objevila, že Topolánek – píšící do přiznání, že nemá soukromé auto – jezdí luxusním vozem psaným na jeho novou přítelkyni, která zase tohle auto koupila od přítelkyně premiérova přítele a poradce Marka Dalíka. Trochu moc přátelství najednou, ale důležité je, že Dalíkova přítelkyně je finančně propojená se společností JT, která hraje roli v privatizaci části ČEZ. Novináři prostě popsali to, co měli. To, že Topolánek, místo aby rozehnal možné obavy z propojení byznysu s politikou, zareagoval ukřivděnou tirádou proti médiím a svobodě slova, ho diskvalifikuje pro výkon náročné premiérské funkce. Bylo by samozřejmě dobré, kdyby takový člověk odešel co nejdřív z politiky, jenže – dopadneme s jeho nástupcem lépe?

Proměna našich vrcholných politiků v zamračené, podrážděné, novináři opovrhující bytosti je setrvalý jev, jehož je Mirek Topolánek pouze nejviditelnějším prorokem. A to proto, že on zpočátku působil jako výjimka, jako muž vědomý si ceny úsměvu a klidného projevu. Ostatně mu to vyhrálo volby. Kdo sledoval televizní diskuse těsně před parlamentními volbami, musel být až zaražen tím kontrastem mezi doruda rozběsněným Paroubkem a klidným Topolánkem.

Bylo by krátkozraké odbýt problém tvrzením, že zdejší politici prostě nejsou dostatečně zralí a že tuzemská scéna na nejvyšší posty neláká ty nejlepší, ale ty nejohebnější. To je v nejlepším případě jen část pravdy.

Banalita politiky

Takže tu máme hádanku: Jak je možné, že se zdejší politici a novináři na sebe dívají bez špetky úcty? Odpověď vůbec není jednoduchá. A to i proto, že Mirek Topolánek má v jistém slova smyslu pravdu.

Zdejší mediální scéna je v mnoha ohledech truchlivá. V drtivé většině tu totiž vyhrála strategie zábavné, nenáročné žurnalistiky. Texty se stále zkracují a musejí obsahovat hlavně různé bizarní historky. Politika se tak mění v očích veřejnosti v jednu velkou banalitu, kde se rozdávají žluté karty, ale ne informace. To se však obrací i proti médiím, protože se sama stávají tak banální a trapná jako jejich témata.

Politikům sice nepřísluší, aby hodnotili média, ale kdo to vlastně má dělat? Kdo povede tu důležitou a nepříjemnou debatu? Média, která z infozábavy profitují a na kritiku z vlastních řad se dívají jako na elitářské řeči? Řada novinářů si navíc kritiku konkurence rozmyslí, protože v tak malé zemi, jako je Česko, nikdo neví, na které dveře bude třeba už zítra ťukat při hledání práce. Přitom když se potká několik novinářů v jedné místnosti, většinou se řeč stočí na nářky, jak nedostatek času a místa nepřeje v médiích důležitým věcem, ale spíš útokům na první signální. Bylo by přirozené, aby se arbitrem stala profesní organizace – jenže to je v Česku vyloučeno. Zdejší funkcionáře Syndikátu novinářů nebere žádný profesionál vážně.

Je nutné bránit politikům omezovat svobodu slova, ale spolu s tím je taky třeba bránit i podstatu této svobody. A tím je pro seriózní média úkol poskytovat kvalitní informace, analýzy, inspirace a kritické myšlenky. Infozábava je nepochybně výdělečná a není protizákonná, kdo ji ale chce provozovat ve velkém, musí počítat i s následky. A těmi jsou pak pohrdání a podobné výstupy, jako byl ten Mirka Topolánka a všech jeho předchůdců. Může to nakonec dopadnout i tak, že až se nějaký příští Topolánek pokusí osekat zdejší svobodu slova, nenajdou pohrdaná média u veřejnosti podporu.

Do náruče bulváru

Nic z toho však Topolánka neomlouvá, politik má hájit principy a mezi těmi je svoboda slova na prvním místě. Premiér si své problémy navařil sám. Měl by si přiznat, že většina politiků nad stavem zdejších médií vskrytu duše jásá. Na složité problémy jim stačí odpovědi o délce dvou vět na mikrofon a bulváru s chutí poskytují různé informace ze soukromí. Byl to ostatně Topolánkův mluvčí Martin Schmarcz, kdo prozradil, že premiér dává rozhovory médiím podle výše prodaného nákladu.