Mozek se vrací

Martin Schnabl (34) se zdá být pro českou vědu darem z nebes. Přináší dvacet milionů korun a přitom po ní vlastně nic nechce. Možná by jen rád, aby se trochu víc otevřela světu.

Mladý vědec, který minulý týden převzal v Helsinkách jako první Čech evropskou cenu obnášející grant tři čtvrtě milionu eur, si po letech strávených na nejprestižnějších světových univerzitách a ústavech vybral za svoje další působiště Prahu. Přál by si, aby mu na přivítanou přichystala tabuli. Nikoli hodokvas, ale obyčejnou školní desku. „Hlavně to nesmí být taková ta stará popraskaná. Víc nepotřebuju. Výkonný počítač tam určitě mají,“ říká v kavárně u Vltavy hubený muž s vlasy do culíku o pražském Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR, kam příští rok v létě nastoupí. Za mořem si na kvalitní tabule zvykl. Na univerzitě v Princetonu, odkud právě přiletěl, je jich po chodbách spousta, vědci pod nimi posedávají u čaje, čmárají na ně křídou vzorce a diskutují.

Indická spojka

Součástí grantu spojeného s prestižní cenou EURYI pro mladé evropské vědce je podmínka, že laureáti budou za darované peníze pět let bádat v libovolném městě starého kontinentu. Martin Schnabl si vybral Prahu. Zabývá se teoretickou fyzikou. Matematickými postupy zkoumá, jak se chovají nejmenší stavební kameny vesmíru, takzvané struny. „Je to světově uznávaný odborník. Vyřešil rovnice, které se kapacity marně snažily vyřešit dvacet let. Určitě je to přínos, protože zvedne zdejší výzkum. Nám je jasné, že země s kvalitní vědou se stává zajímavější,“ říká šéf Fyzikálního ústavu Jiří Niederle.

K pobytu ve světě Schnablových vzorců skutečně nejsou žádné drahé přístroje nutné. Tady jsou nejnákladnější odborníci. Potíž je, že české „mozky“ odcházejí za lepšími podmínkami do světa – sám Schnabl v zahraničí strávil devět let – a odjinud na jejich místo nikdo nepřichází. Martin Schnabl by rád ukázal, že by to šlo změnit. Chystá se v Praze ze získaných evropských peněz vybudovat malý tým nadějných cizokrajných hlav, které sem chce přilákat například z Indie. „Tam působí jeden z nejlepších profesorů na strunovou teorii, na jeho doporučení dám,“ říká Schnabl. „Spíš než pořád řešit odliv mozků je třeba se snažit, aby sem nějaké nové přišly. Českým vědcům by zdravá konkurence zvenku neškodila. Zatím ji tady nemají a to není dobré.“

Ve Fyzikálním ústavu působí zatím zhruba jen pět procent cizinců. V institutu v americkém Princetonu, jedné ze tří nejrenomovanějších amerických univerzit, kam se teď Schnabl ještě do příštího léta vrací, je cizozemců víc než polovina. Ostatně světoběžníky se dnes stávají stovky mladých českých vědců; jen pár z nich se však může pochlubit tak výstavním životopisem jako Martin Schnabl.

Je to jako s akciemi

Fyzika začala pražského rodáka bavit někdy na vinohradském gymnáziu, kam chodil do matematické třídy. Zažíval díky ní podobné dobrodružství jako při lezení po skalách, které ho tehdy taky chytlo. „Při lezení musíte stejně jako ve fyzice hodně přemýšlet, kam sáhnout, a když se vám nějaký pohyb povede, máte pak stejnou radost.“ Když pak vyhrál krajské kolo olympiády, aniž – jak říká – „by musel hnout prstem“, rozhodl se jít svůj oblíbený obor studovat na pražskou matematicko -fyzikální fakultu.

„Myslím, že tyhle exaktní obory jsou v Praze na dobré úrovni, učitelé jsou tu tradičně kvalitní,“ říká Schnabl. Důkazem je podle něj fakt, že se třemi absolventy pražského matfyzu se potkal na Princetonu, mnozí další jsou postgraduálními studenty na jiných renomovaných amerických univerzitách, protože s doktorandským studiem je to podle Schnabla v Praze špatné. „Jsme prostě malá země, postgraduálních studentů je málo a kvůli pár lidem se nevyplatí dělat pořádné přednášky, takže skoro žádné nejsou. Takový Princeton si naopak zakládá na tom, že tam i základní předměty vyučují nositelé Nobelovy ceny.“

Když se tedy naskytla příležitost, přihlásil se o stipendium na doktorandské studium do „velké země“ – Itálie. S doktorátem terstské univerzity v kapse se pak coby rodící se vědecká hvězda úspěšně ucházel o stáž na proslulém Massachusetts Institute of Technology v Bostonu. Tam odjel už se svou manželkou, bývalou spolužačkou z matfyzu, která se do té doby živila jako programátorka, a jejich prvním synem; druhý se narodil už v USA. A do Ameriky se pak vrátil po dvouletém pobytu ve slavném Evropském středisku pro jaderný výzkum v Ženevě.

„Pokud se někdo do zahraničí nepodívá, nemá šanci stát se dobrým vědcem. Minimálně pět let musíte být venku,“ tvrdí Schnabl. Třeba v Česku se teorií strun zabývá na plný úvazek jen jediný fyzik. Venku mohl Schnabl své poznatky konfrontovat s desítkami kolegů. „V Princetonu chodíte do kantýny s lidmi, co mají Nobelovu cenu, jako jsou například Frank Wilczek nebo Wolfgang Ketterle, a bavíte se s nimi třeba o černých dírách. Navíc tam francouzský kuchař denně vaří skvělé lahůdky,“ směje se Schnabl. Zázemí, které měl na této univerzitě, v Praze asi nenajde.

Jenže jako stážista „už nemůže jít výš“ a získat stálé místo na některé z pěti nejvýznamnějších amerických univerzit není jednoduché. Přejít na univerzitu „někam do nudné prérie“ se doktoru Schnablovi nechce. Stejně tak odmítl nabídku na místo analytika na Wall Street. „Člověk by si vydělal jeden nebo dva miliony dolarů, ale mě baví věda. Přijde mi teď zajímavější vrátit se do Prahy a vybudovat si tu svou skupinu. Navíc v Praze se mně i mojí ženě žije dobře, protože to tu máme rádi a nejsou daleko hory.“ Rád by tu zůstal i po vypršení grantu. Záleží ale na tom, jestli se pak podaří získat finance na zaplacení jeho týmu. Teď z evropských peněz uživí sebe i dva vědecké kolegy a každý týden bude schopen zvát zahraniční hosty na semináře. „Bude to zkrátka stimulující prostředí. Výsledky nejsou zaručené, ale investovat do výzkumu se z globálního hlediska po delší době vyplácí.“