Lekce dobrých způsobů

Ten opojný pocit, že vydělal víc peněz, než potřebuje, zažil pražský advokát Pavel Smutný poprvé už v roce 1995. A hned se stal mecenášem: svých prvních dvacet tisíc věnoval anonymně do jednoho z českých dětských domovů. „Inspirovaly mě studijní pobyty v Americe a Francii,“ vzpomíná úspěšný právník. „Když vidíte, jak tam lidé s naprostou samozřejmostí podporují různé projekty kvůli náboženskému přesvědčení nebo jen proto, že je to baví, chcete si prostě vyzkoušet, jak to funguje.“ Úplná trefa to ale nebyla. Z vděčnosti, kterou mu za jeho první pokus o mecenášství projevovali vychovatelé dětského domova, zažíval spíš rozpaky. „Když takhle dáte jednorázově peníze nějaké instituci, kterou ani pořádně neznáte, je to trochu odcizené.“

Advokátovo portfolium

Smysl mecenášství se podle Pavla Smutného rozvine jen v případě, že člověk podporuje nějaký projekt systematicky. A protože mezi jeho koníčky patří vážná hudba a výtvarné umění, rozhodl se svoji cestu začít právě tady. Začalo to Národním divadlem, dnes do jeho „portfolia“ patří Francouzsko-česká hudební akademie v Telči nebo třeba pražské Museum Kampa. Advokátní kancelář, kterou spoluvlastní, jim daruje okolo pěti procent ročních příjmů, pohybujících se v řádech desítek milionů. Na rozdíl od běžných sponzorů si nekupuje reklamu, ale o návratnosti své investice nepochybuje. „Třeba opera, ve které jsou zhuštěné modelové lidské emoce, dobře oživuje moje suché právnické myšlení. A jsem rád, že se přes mecenášství podílím na představeních víc než jen jako divák.“

A jde i o často vysmívanou touhu po „vysoké kultuře“. „Nám Čechům chybí jedna věc: neumíme se chovat, mluvit spolu, důstojně řešit konflikty. Nikdo nás to neučil,“ říká advokát. „Díky mecenášství se často pohybuju mezi lidmi s vybraným vkusem a to mě dramatickým způsobem kultivuje.“

Sebekultivační aktivity jednoho právníka mohou mít pro příjemce jeho peněz dalekosáhlé dopady. Například pro mladé české hráče špičkového Benewitzova kvarteta je podpora Pavla Smutného zatím jednou z mála příležitostí hrát na domácí půdě. Z veřejných zdrojů u nás soubor jejich úrovně zatím nikdo není schopen zaplatit. „Pavel Smutný nám jednou nabídl, jestli pro něj nechceme hrát soukromé koncerty. Rádi jsme na to kývli,“ říká houslista kvarteta Štěpán Ježek.

Akce, na níž se v bytě některého ze zdejších boháčů sejde pětadvacet vybraných hostů, aby vychutnali několik kvartetních kusů, působí na nepřipraveného člověka jako vrchol snobství. Nicméně mezi těmi, které Pavel Smutný na koncert přivedl, nechyběl třeba ředitel Pražského jara – ten potom Benewitzovo kvarteto pozval na svou akci. „Nepochybuju, že pan ředitel už byl rozhodnutý je pozvat. Ale u mě si mohl ověřit, že jeho rozhodnutí bylo správné. A o taková setkání mi jde,“ usmívá se mecenáš Smutný. „Třeba v Holandsku je něco takového naprosto běžné,“ doplňuje za hudebníky Štěpán Ježek. Princip je jasný: nizozemští boháči zvou mladé muzikanty, kteří mají nakročeno mezi elitu. „Díky nim nemusíme řešit, z čeho budeme žít, a můžeme se připravovat na mezinárodní soutěže,“ říká Ježek. „Bohužel tam hrajeme víc než doma. To se ale teď třeba začne pomalu měnit.“