Graffiti, základ života

Zapomeňte na Sněženky a machry (1982)! Chápavá Veronika Freimanová v roli profesorky Hanky by už dávno dala ve škole výpověď a Viki Cabadaj by se při popisu grázlovin současných teenagerů jen červenal. Středoškoláci v novém Vorlově filmu Gympl hulí trávu, sprejují po zdech, rvou se s policajty a provokují učitele. Naštěstí to ale není jenom komedie pro puberťáky. Napůl groteska a napůl drama směřuje žánrově někam mezi porevoluční sžíravé počiny Věry Chytilové. Na rozdíl od nich ovšem jednostranně nemoralizuje.

Vorel se svými spoluautory Pavlem Noskem a bývalým ředitelem gymnázia Tomášem Houskou věrohodně vykreslili vzájemně se křížící světy učitelů, studentů a jejich rodičů. Na příběhu je nejcennější, že zůstává v souboji generací nestranný a žluté karty rozděluje spravedlivě na všechny strany.

Takhle se sprejuje, Mazánku?

„Jsem drzej, ale upřímnej,“ shrnuje své jalové životní krédo hlavní hrdina Petr Kocourek (Tomáš Vorel jr.), který své noční dobrodružné výlety do útrob metra s partou sprejerů tají před ovdovělou matkou (Zuzana Bydžovská). Té synovy tušené úlety pomáhá snášet láhev vodky. Petrovým kámošem a učedníkem ve sprejerském řemesle se stane Michal Kolman (Jiří Mádl), rozmazlený syn podnikatele (Jan Kraus), zvyklý na to, že ho zaneprázdněný „fotr“ vždy ze všeho vyseká. Vorel grafiťácké výpravy neromantizuje: rebelové bez příčiny se jen pokoušejí svým adrenalinovým koníčkem na chvíli vytrhnout z nudy šedé reality.

Dívčí element školní party zastupují Petrova přítelkyně Pavla (Martina Procházková), kterou psychické ponižování přísným otcem (Tomáš Hanák) vede k pravidelnému sebepoškozování plamenem zapalovače. A třídní lolita Klára (Lenka Jurošková), která nepokrytě flirtuje kvůli neomluveným absencím i s třídním učitelem Tomášem (Tomáš Matonoha). Rozvedený třicátník chce být se svými žáky kamarád. Nechá si tykat, pořádá pro ně alkoholové dýchánky – a oni toho bez rozpaků zneužívají.

Lidskou, neparodickou kreací se blýskne Eva Holubová v roli pragmatické, mnohaletou praxí semleté ředitelky Mirky. Další postavy učitelů jsou většinou vděčné karikatury. Některé scény jako by navazovaly na proslulou sérii českých meziválečných komedií o študácích a kantorech – tedy s tím rozdílem, že žáci z Gymplu si už ze svých učitelů vůbec nic nedělají. Cholerického češtináře například dovedou bez výčitek svědomí k infarktu.

Mnohokrát přepisovaný scénář není jen pásmem více či méně povedených gagů. Z pera výše zmíněné Chytilové jako by vypadla třeba sarkastická scéna, v níž si totálně zhulení teenageři dělají legraci z taxikáře, aby v něm posléze pobaveně poznali svého fyzikáře. Bohatý Michal mu pak při placení nabídne spropitné vysoce překračující cenu jízdy.

Největší vadou na kráse nejlepšího Vorlova filmu od Kouře (1991) jsou do uší bijící nezvládnuté postsynchrony nezkušených představitelů studentů. S výjimkou výborného Mádla, který potvrzuje, že je nejtalentovanějším hercem své generace. Ale takové ochotničení krutě toporného diplomata Pavla Teličky v epizodní roli dokazuje, že práce s herci není zrovna režisérovou prioritou.

Důležité ale je, že pohled na život středoškoláků nepůsobí vyumělkovaně a trapně. Zejména díky kameře Marka Jíchy, hudbě hiphopového matadora Wiche a dobře odposlouchaným dialogům. Těch několik hluchých míst se dá Vorlovi odpustit. Už jen za to, že se vzdal romantické idealizace, která tak iritovala v Cestě z města (2000). Gympl představuje směšné učitele, chybující rodiče a apatické, arogantní adolescenty. Tahle vtipnými hláškami a komickými výstupy lemovaná cesta do hlubin teenagerovy duše je vlastně dost depresivní.

GYMPL

Režie: Tomáš Vorel, premiéra 27. 9.