Dusno v Americe

Vědecko-fantastická pohádka. Totální hloupost. Těmito slovy reagovali v roce 1975 představitelé chemického koncernu DuPont na sílící obavy vědců z freonů a dalších látek, které by mohly poškozovat ozonovou vrstvu v ovzduší a uvolňovat tak nebezpečnému ultrafialovému záření ze Slunce cestu k zemskému povrchu.

Jak výzkum pokračoval, diskuse nabírala na obrátkách. „Žádný úbytek ozonu nebyl nikdy zaznamenán… Všechna čísla, která jej popisují, jsou založena na sérii předpovědí zatížených velkou mírou nejistoty,“ útočil DuPont koncem 70. let.

V roce 1987, dva roky po objevu obří ozonové díry nad Antarktidou, zástupci koncernu poněkud změnili rétoriku a psali americkým senátorům, že „není k dispozici žádný spolehlivý odhad“ toho, nakolik se freony skutečně podílejí na „změně koncentrací ozonu“.

Hovořit o „změně koncentrací“ v době, kdy vědci zaznamenali masivní úbytek důležitého plynu, bylo nebezpečným eufemismem. Ochranná ozonová vrstva ve stratosféře filtruje tu nejhorší část slunečního ultrafialového záření, která způsobuje rakovinu kůže a poškozuje mnohé ekosystémy.

Žádná slovní ekvilibristika ale nakonec chemickému průmyslu nepomohla. Před dvaceti lety, 16. září 1987, vznikl známý Montrealský protokol. Stanovil konkrétní jízdní řád, podle něhož budou sloučeniny poškozující ozonovou vrstvu omezovány, nahrazovány méně…